1.12.2018

Nevím, proč jsem si myslela, že se dneska něco stane. Proč by vlastně mělo. Ale myslím na to už od včerejška, kdy jsem byla tam, v Ikemu. Myslela jsem na to každou minutu strávenou v té budově, od níž jsem očekávala, že se každou chvíli sama ozve. Očima jsem ohmatávala zdi, vpíjela vzduch a doufala, že ucítím něco. Něco jiného, než tu strašlivou bolest, co svírá hrdlo a hrudník. Něco, co jsem si šetřila právě na ten jeden jediný den, kdy se konečně odvážím tam vkročit.

Myslím na to, co bylo v tenhle den přesně před rokem a znovu jsem jako ve svěráku. Vzduch v nose pálí a krk se mění v úzkou štěrbinku, kudy neprojde ani ten nejmenší náznak hlasu.

Nevím, proč jsem si myslela, že se něco stane, když se tolik předchozích měsíců nestalo nic. Mám nutkání zarýt nehty do té malé dotykové klávesnice. Probořit se na druhou stranu a zatřást tím, co už není. Chytit to a držet aspoň maličký okamžik.

Dvacet sedm. A zítra čtyřicet dva. Tehdy to bylo třicet sedm, jen o deset víc, než je teď mně. Doháním. Jenže, podobna Achillovi s želvou, nedohoním nikdy nic.

Chtěla jsem tohle napsat vlastně jen kvůli dvěma slovům. I když vyšumí. Do prázdna a taky někam, kam moje myšlenky nedosáhnou. I když se každý den snaží. Jo, ještě pořád.

A taky je to tradice, tradice dne předem. I když minule už to asi vyšumělo taky. Nebo možná taky ne.

Chtěla jsem tohle napsat, protože nic víc už nejspíš udělat nejde.

Všechno nejlepší.

xxx

.