Smuteční zácpa

,,Už má patnáct minut zpoždění! Kde vězí Že by na mě zapomněla?" pomyslí si dívka se zrakem upřeným na hodinky. Většinou jí nevadí, když má někdo zpoždění, neboť ona sama nebývá zpravidla dochvilná. Ale dnes na lavičce v parku posedávala už deset minut před domluvenou dobou setkání s kamarádkou. ,,Snad přijde," proběhlo jí hlavou.

Najednou vidí, jak k ní jde středně vysoká, hubená slečna s nevýraznými brýlemi, hnědými vlasy, který zdobí přírodní,světlý melír, a příjemným obličejem. ,,Omlouvám se za zpoždění. Ujela mi tramvaj." Dívka se omluvně usměje na vysokou, tmavovlasou dívku s výraznými brýlemi, která seděla před ní na lavičce. ,,V pořádku, hlavně, že jsi vůbec dorazila. Posaď se,držím ti tu místo." Hnědovláska se posadila.

Tmavovláska(dále jen ,T'): ,,Nechtěla jsem o tom mluvit přes telefon, přece jen je to osobně lepší. Snad tě to neobtěžuje."
Hnědovláska(dále jen ,H'): ,, Ne, dělám to pro tebe ráda. Tak spusť."
T: ,,Asi mám smuteční zácpu. Já vím, zní to vtipně, ale nevím, jak jinak to nazvat."
H: ,,Jak to myslíš?"
T: ,,Když ze sebe potřebuju dostat smutek pláčem, nejde to. I když myslím na hodně smutné věci, události, i přesto to nejde."
H: ,,Tak to je špatný. A jak to že sebe tedy dostáváš? "
T: ,,Aspoň psaním, ale to není ono."
H: ,,Jo,to chápu."
T: ,,Víš, poslední dobou to je jak na houpačce. Jsou dny, kdy jsem šťastná, mám dobrou náladu, neřeším moc negativní věci, neřeším HO... Ale pak jsou tu dny, kdy bych se nejradši schoulila do klubíčka v rohu postele a nechala slzám volný průběh. Je ubíjející a zároveň skvělé. Když se směje, jsem ráda, že má dobrou náladu, ale někde uvnitř se cítím hrozně, protože vím, že já nikdy nebudu důvodem jeho radosti. Nikdy ho nerozveselím, neudělám šťastným, nepobavím. Že pro něj nemohu udělat něco,co by mu zvedlo náladu. Nemohu ho pobavit, když má špatný den, povzbudit ho, když je na dně, uklidnit ho, když je nervózní, nemůžu ho obejmout a utěšit ho,když je mi smutno, být s ním i v těch nejtěžších chvílích. Nemůžu...nic. Nikdy nebudu důvodem jeho radosti, protože to nejde. On neví...Nemůžu...Nikdy nic..."

Poslední slova dívka zašeptala. Hnědovláska ji dlouze objala. Tekla jí slza. Tmavovláska byla pořád stejně chladná, jako když s monologem začala. Tak moc chtěla plakat... Nakonec se zmohla jen na hluboký povzdech plný emocí a hlavně smutku.

Ticho protrhl až hlas hnědovlasé dívky. ,,Já...to chápu. Ve všem tě chápu. Soucítím s tebou a slibuji, že ať se bude dít cokoliv budu tu pro tebe."
T: ,,Děkuji, velmi si toho vážím. Já pro tebe taky."
H: ,,Ale to já přece vím. Nechceš si osladit život? Kousek od parku otevřeli novou cukrárnu, můžeme tam zajít."
T: ,,Dobrý nápad."

Dívky se zvedly, a už s o něco málo lepší náladou vyrazily směrem , kde ležela již zmíněná cukrárna.

Ani jedna si nevšimly nenápadné postavy v tmavém oblečení stojící na doslech od oné lavičky, kde slečny vedly rozhovor a čekající na kamaráda, se kterým měl jít na hokej. Byl to ON, a tekly mu slzy. Ačkoliv se mu to pro jeho slušné vychování příčilo, vyslechl dialog oněch dívek. Obě znal. Přestože si to nechtěl přiznat, někde v hloubi duše doufal, že tmavovláska v tom monologu mluvilo o něm...