Dopisy Adamovi - 1. dopis

Můj milý Adame,

můj pozdrav prolétá hladinou Tvého vědomí a noří do hlubin Tvé duše. Zpěněné vlny proběhnou po hladině Tvého vědomí a rozlijí se po celém Tvém těle. Tato myšlenka mě vzrušuje. Raketoplán mých nádherných naléhavých pocitů, přetavených do myšlenek, zachycených ve větách, je vržen do prostoru tohoto světa s přesným zaměřením na Tvé srdce, a letí časem a prostorem. Stojíme každý na opačném pólu neviditelného světa a on se mezi námi otáčí, jsme spojeni osou. Ponoříš se do hlubin a setkáme se uprostřed, kde v naprosté tmě se rodí světlo, kde je stále přítomný počátek všeho, kde zmizí veškerá omezení, odpluje myšlení, s jeho bylo nebylo, bude nebude, kde já se rozpustí v my, kde my se rozpustí v něco, co nemá jméno, protože to nemá hranice a nelze to spatřit, protože lze být jen uvnitř, spojeni s proudem bytí a vědomí, v objetí platónských idejí krásy a lásky, které nelze vidět, jen je cítit a srdcem prožít.

Je to společný domov srdce, kam se můžeš kdykoliv vrátit, když zavřeš oči a vyvoláš si srdcem pocit mé přítomnosti v duši. Potkáš mne tam vždy, a já tebe, dokud bude spojení trvat. Vynoříš se ze společné hluboké lázně a zřídla očistných emocí do chladnějších povrchových vod každodennosti a víš, že tvá kotva je v tomto místě, i kdyby bouře vyrvala stěžeň tvého korábu. Tato představa vehnala do mých očí slzy, neboť vyvolala obraz mé bílé lodi s černými splihlými plachtami stojící v bezvětří uprostřed široširého oceánu, jemně se pohupující na vlnách, na nekonečném laně s kotvou dotýkající se tvé. 

Jak asi vznikají představy v duši? Co v jejích hlubinách spojí klubíčko pocitů s obrazy z tohoto světa? Metafora je z řeckého přenesení, přenesení významu. Zde se však jedná spíš o jakési vynesení, vynesení skrytého pokladu duše a složení k Tvým nohám. Možná by to dokázal vyjádřit jeden dlouhý pohled z očí do očí stejně dobře. Minul by však úroveň vědomí. Jedná se o přímý kontakt srdcí, kdy je mysl náhle tichým divákem, kdy konečně přestane komentovat, posuzovat, bát se a doufat, vědět své. Je však krásné a povznášející mysl zapojit, vzít ji za ruku a nechat ji zúčastnit se tance života. Pak si mysl může připustit, že je tu celý vesmír jen pro ni, aniž by pocítila pýchu ega, a že není sama, protože skutečné spojení duší je možné, pokud překonají odstředivý odpor mysli a dosáhnou takové blízkosti, že nastane jaderná reakce, a na chvíli se stanou jedním. Aby pak zase dál těkaly světem s myšlenkou, vědomím, že úplné spojení možné je a hluboká blízkost trvá.

Těkám domem ve stylu Brownova pohybu. V hlavě se mi honí myšlenky různé, většinou na Tebe nebo na pocity Tvé nepřítomnosti. Pocit spojení a oddělenosti zároveň. Pocit hlubšího vnitřního spojení sama se sebou a s krásami tohoto světa spojený s  pocitem samoty v hlučném davu a směšném lidském pinožení. O co méně Tě mám, vidím, cítím, prožívám ve vnějším světě, o to víc jsi ve mě, v mé duši, od severu na jih, od západu na východ, vnitřní slunce, které nezachází, krouží kolem mého pólu světa. Vnější deprivace smyslového světa se uvolňuje uvnitř. V mé mysli neustále běží hlas komentátora, promlouvá mnoha způsoby, baví mě i rozčiluje, ničí i povznáší. Umlčí ho hudba a myšlenka na Tebe.

Tvůj obraz v mé duši mlčí a usmívá se, když k němu promlouvám, a pak Ti to musím a chci napsat, protože je to jen obraz. A někdy s ním nemluvím a místo toho se přiblížím a dotknu se. A pak ožije. A pak je to krásné a bolestné zároveň. Protože to je a není.  Napětí touhy dává duši sílu letět, avšak nemůže přistát, je to krása a bolest nekonečného kroužení. Jako albatrosi letí nad nekonečnými vodami reality. Příběhy lásky zachycené literaturou jsou o napětí nekonečné touhy, zakázané lásky, kdy albatrosi letí nad nekonečným oceánem, spolu a sami zároveň, dokud nesplynou s věčnými vodami. Když se stane, že najdou krásné místo a přistanou spolu na hnízdě, příběh touhy končí. Začíná nový příběh, úplně jiný, pokaždé jiný, obecně nesdělitelný, který už nemá tu sílu touhy. Může být také krásný, asi, určitě možná ano. Někdy a někde, možné je vše. Třeba v příštím životě. Ale je to jedno, co bylo a bude, protože to je hra mysli. Život je teď. Tak jako slunečnice každým dnem, já na své pouti životem, otáčím se za sluncem, co mi září v tmách, ne cestách i necestách. Byť jsem pevně zakořeněna v tomto světě, toužím z něj uniknout, zajata do jeho pout. Jak rostlina ve stínu hledá k světlu skulinu, unikám já do snění, kde se všechno promění.

S láskou,

Tvoje Eva