Štve mě

Štve mě vstávat v 6:30 ráno.
Štve mě, že než vylezu z postele, je 7:00 a já už nestíhám.
Štve mě, že si hrozně dlouho nazouvám boty a že už všichni na mě čekají.
Štvou mě lidi v autobuse, obzvlášť ti, co neznají deodorant.
Štve mě, že hned po ránu vidím své zamilované kamarády.
Štve mě, že mě to štve.
Štvou mě jejich zamilované pohledy, doteky.
Štve mě, že jim tak závidím tu jejich lásku.
Štvou mě lidi, co říkají, že láska přijde, až když ji přestaneš hledat. Běžte všichni do prdele.
Štve mě hodina ve škole a to, že kluk, který mi píše, se na mě ani nepodívá.
Ne, to mě zas tak neštve, spíš mi to přijde vtipné.
Štve mě, že chci, aby se na mě podíval někdo jiný.
Štve mě, že zrovna sedí vedle mě.
Štve mě, že se nebaví se mnou, ale se spolužačkou.
Štve mě, že žárlím. Vždyť nemám na co – patří jiné, můj přece není.
Štve mě, že můj není.
Štve mě, že se občas chová, jako bychom mohli být něco víc.
Štvou mě ty doteky, pohledy, úsměvy a objetí.
Štve mě, že on za tím nic nevidí. Nevidí, jak moc mě to trápí a motá hlavu.
Víc mě ale štve, že mi to dává naději. Naději, že bychom mohli být – já a on – spolu.
Štve mě, že jsem se asi zamilovala. Takhle to nemělo být. Měla jsem se zamilovat do někoho, kdo mě bude milovat nazpět.
Štve mě, že mě to tak ubíjí a že s tím nemohu nic dělat.
Štve mě, že má přítelkyni. Vlastně možná mě to ani tak neštve. Takhle si aspoň můžu nalhat, že u tebe nemám šanci, protože máš přítelkyni.
Štve mě, že si to vůbec říkám.
Štve mě, že i kdybys byl sám, stejně bychom MY nebyli.
Štve mě, že když přijdu domů a usínám, představuji si, že jsme spolu.
Štve mě, že mi teče slza po tváři.
Štve mě, že moje poslední myšlenka před usnutím patří tobě.
Štve mě, že i když mi to láme srdce, stejně mě děláš nejšťastnější na světě.