Příběh jedné noci

Vystupujeme z vlaku a najednou se tvá ruka ocitne v mé.
To krásné teplo, ten pocit…
Jsi trochu opilý, takže možná ani nevnímáš, že držet se za ruku není dobrý nápad.
Na tom mi teď ale nezáleží – jsem zase o něco šťastnější.
Po dlouhé době a znovu kvůli tobě.

Nastupujeme do dalšího vlaku, sedneme si, moje hlava skončí na tvém rameni a tvá ruka v mých vlasech.
Sakra, exploze motýlů v břiše.
Nemůžu se přestat usmívat. Jsem ráda, že mě zrovna nevidíš.
V mém úsměvu se všechny moje city k tobě odrážejí.

Vystupujeme naposled.
Doprovázíš mě domů.
Zastavíme se na trávníku před domem – je jedna ráno.
Pak dvě, tři…
Mluvíme a mluvíme.
Vypadá to, že se ani jeden nezastavíme.

Po celou dobu tvé paže létají okolo mého těla:
boky, ramena, dlaně – nic z toho tvá ruka nemine.
Smějeme se, objímáme, a nic kolem sebe nevnímáme.
Skoro, skoro jako bychom byli spolu. Skutečně spolu.

Najednou ti přijde upozornění a už nejsme dva, ale tři.
Podíváš se na mobil. Vím, že je to zpráva od ní.
„Už jsi doma?“ stojí ve zprávě.

Nálada se v tu chvíli změní.
Došlo ti, že jsi tady se mnou, a ne s ní, kde bys měl správně být.
Tak jsme se rozloučili a šli každý svou cestou.

Usínám a přeji si, abys tu ležel se mnou.