Naděje umírá

Pořád mi hlavě zní otázka:
Kdy bude řada na mě?
Kdy se do mě někdo bezhlavě zamiluje,
a já do něj?
Je to moje přání, jednou mít vedle sebe někoho, kdo bude moje vše.
Je to vůbec u mě možné?
Může se do mě někdo zamilovat?
Celý život poslouchám: „Láska si tě sama najde.“
Hádejte co – zatím si mě nenašla.
A pomalu ztrácím naději.
Možná mi není souzeno být milována.
Prosím, strašně prosím, jen ať to není pravda.
Nechci skončit sama.
Bolí mě sledovat všechny zamilované kolem sebe.
Vadí mi, že jsem pak akorát z jejich blízkosti otrávená, a oni nevědí proč.
Ale jak to jen někomu popsat, navíc to málokdo chápe.
Jakou bolest prožíváme my, co nikoho nemáme.
Má mysl si pak vytvoří všelijaké scénáře, proč tomu tak je.
Mé tělo není dostatečně štíhlé, zuby dostatečně bílé, oči příliš velké, hlas moc hluboký, smích příliš pištivý.
Začnu hledat chyby na sobě, a ten, kdo hledá, vždycky něco najde.
Potom jsem akorát smutná a snažím se toho smutku zbavit.
Tak se oklepu a řeknu si: „Hej, seš hezká.“
Pak vyleze na povrch mé druhé já a poví:
„Hezká seš, ale všechny ostatní jsou hezčí než ty.“
Bezradnost – to je pocit, který mě teď provází.
Říká se, že naděje umírá poslední.
U mě už však pomalu mizí…