Jako dva magnety

Jak to, že v místnosti plné lidí se naše pohledy vždy střetnou?
A proč ze všech lidí se rozhodneš trávit čas právě se mnou?
Ty nenápadné úsměvy, pohledy, které patří jen nám dvěma.
Myslíme si, že nás nikdo nevidí,
ale všichni poznají, co ty pohledy znamenají.

Přijdeš ke mně a zase řekneš něco, co mě rozesměje.
Pak mě začneš lechtat a já ti říkám, ať přestaneš.
Snažím se ti uniknout, tvoje paže mě však nepustí.
A já v nitru skáču radostí,
že teď trávíš čas se mnou, a ne s ní.

Znovu se podívám do tvých očí.
Vyzařuje z nich úsměv, který máš teď na rtech.
Chvíli se jen na sebe díváme,
jako kdybychom se nemohli odtrhnout.
Jednou vím jistě – moje oči nebudou ty první, které se uhnou.

Svůj pohled odvrátíš,
úsměv však z tvého obličeje nezmizí.
Zahřeje mě na srdci,
že i já tě dělám šťastným.

Nejsem však jediná, která tě umí rozesmát.
Je tu ještě jedna, pro tebe důležitější než já.
Co když ale možná právě já tě dělám o trochu veselejším?
Co když jsem to já?