Dveře dokořán otevřené

Dveře jsou stále pro tebe otevřené.
Je to smutné? Trapné, nebo snad hloupé?
Nevím, jak se cítit.

Jak mám vnímat to, že stále na tebe čekám?
Stále v tebe doufám.
Možná jednoho dne přijmeš mé pozvání,
vkročíš do otevřených dveří.

Už mě nebaví tě neustále zvát,
mávat na tebe z prahu.
Občas zamáváš i nazpět,
přiblížíš se blíž,
pak zas v dáli zmizíš.

Cítím se jako produkt, který stále někdo nabízí,
ale nikdo si ho nikdy nekoupí.
Proto jsem se dnes rozhodla:
Dveře před tebou zavírám, ale nezamykám.

Teď bude však ten první krok na tobě.
Ty budeš muset dveře otevřít.
Jen tě chci poprosit:
Otevři je, když budu JÁ tvá volba.
Pokud budu to jediné, co skutečně chceš,
a ne jen z lítosti.

Nemůžu ti však slíbit, zda budu na tebe stále čekat.
Může se stát, že se rozhodneš dveře otevřít,
a já tam už na tebe čekat nebudu.

Jestli tato varianta skutečně nastane,
doufám, že myšlenka "co by, kdyby" ti bude do konce života vyskakovat v hlavě.

Je to ode mě sobecké a hnusné,
ale tak aspoň něco za mé zlomené srdce.