mafilmdusi..otaznik

má film duši..otazník když. když se dívám na film, občas musím odejít. jen tak trochu odskočit pryč. občas se musí odskočit, abysme se mohli vrátit. vím, že se správně říká abychom, ale pak to zní tak zbytečně teatrálně a nedosažitelně, že málokdo může použít takový tvar a zůstat sám sebou. no a když odejdu od filmu, nevypínám ho. nechám ho žít. až skončí, pustím ho znovu a najdu jeho duši. má film duši?

stojí na zastávce. u lavičky. na ní se svíjí taška s chomáči porků a pod obzorem vykukuje trn. nestojí tam film, ale paní. paní, co je chvíli v důchodu a dopoledne tráví v hyperčemkoliv. má vyrovnanou tvář a tvrdý obličej. pravidelně navštěvuje kosmetičku a celý život se o sebe pečlivě starala. v těžkých chvílích objednává maséry a ukládá se do promaštěných dlaní manikurujících a pedikurujících žen. každý rok jezdí na dovolenou k moři. už tradičně. a pořádá zahradní party, kde se všichni dobře baví. záleží jí na mínění ostatních a umí se způsobně smát. nosí sladěné doplňky. a když je jí zima, vezme si dlouhý šál. já jí sleduju a zvládnu si představit její hlas. porcelánové zuby mají určitý přízvuk. bydlí u ní v puse a mají charakteristickou barvu.

slečna v černý košili se na mě dívá z plakátu. má hustý obočí a vypadá rozumně. i když má pod nohama baterku. nehty jí ladí s rtama a vlasy s obočím, o to jim asi šlo. ne vždycky je tahle shoda stoprocentní. já třeba, například. mám černý obočí a hnědý vlasy. a kolik se po světě poflakuje dam, který maj vlasy blond a obočí plavé? může je někdo spočítat? byl by to určitě moc hezký průzkum. jiný než sledovanost v televizi. dalo jim práci všechno sladit a dát tomu jas. určitě. je to reklama, ale určitě ne na baterku.

možná škoda, říká pán, když míjí plakát i paní s porkama v tašce. na lavičce. nad obzorem. je totiž chorobně nespavý a víc než často se mu stává, že v noci dosáhne určitých zranění. takhle by si mohl vždycky svítit a možná by mu k baterce přibalili i slečnu. alespoň do začátku, než by se naučil ji ovládat. baterku, samozřejmě. i když, co by tomu řekla jeho žena? že je ráda, může ho to někdo naučit a on nebude v noci sám. jeho žena není jako paní na zastávce. je rozumná. dokonce rozumnější než slečna na plakátu. a proto se někdy pán chová, jako že jí nemá rád. ale dělá to jenom proto, že si myslí, že ona nemá ráda jeho. ale to není pravda, protože ona je zkrátka jenom rozumná, jako je on nespavý. a tak to jde pořád dokola až už spolu žijí třicet let a budou žít dál.

ráda dělám ďůlky v těstě na pizzu. co by tomu řekl pán, jeho žena, paní na zastávce a slečna z plakátu? to, co se říká – hmm. ale oni nejsou nepozorní, jen je to nezajímá. koho takový věci zajímají, jsem já. vím, že nejsem jediná, ale líbí se mi, když si to představuju. že třeba ty moje ďůlky jsou úplně nejhezčí ze všech ďůlků udělaných do těsta na pizzu na celym světě. a tím nejhezčí nemyslím jenom geometrickou dokonalost a pravidelnost polštářku mýho ukazováčku. myslím tím dokonale hladký ďolík, který musí být nejhezčí jen proto, že já jsem jediný člověk, který takový jamky vytváří.

no a tak to je. je to tak i dýl. když jdu házet žabky k řece. s psíkem za nohou a cestou před nohou. ti čtyři jsou zasunutí někde mezi vzpomínkami dneška, i když kdesi dál žijí svý životy. ale já už si je nechci vymýšlet. už mě nebaví. to je asi strašný. říct, že mě nějaký člověk už nebaví. ale. ale já je neznám, tak mě nemusí bavit. horší je to, když nás musí bavit ti, co známe.

u řeky je pán, co si hraje s prsty. hýbe jimi se železnou pravidelností. mám pocit, že jsem někde tohle spojení slyšela, ale nevzpomínám si kde a jestli to tak opravdu je. ale na pohyb jeho ruky se to hodí. možná se to na něj spíš hýbe. možná je muzikant a potřebuje mít hbitou ruku. když jsem začínala hrát na flétnu, musela jsem nejdřív získat do prstů rychlost a až potom pod stromeček dostat flétnu. byl to dlouhodobý proces. dlouhodobý proces s flétnou. nejdřív to cvičení, potom jsem s ní málem zlomila bratrovi prsty a nakonec absolvovala všechny zkoušky a koncerty, při kterých jsem dostávala panickou hrůzu z lidí. takže mi minka musela dát vždycky ňákej prášek na nervy. ten co berou hyperaktivní děti, když je hlídají pletací babičky. diazepam? je to možný. nebo něco úplně jinýho. to je jedno. představu mám.

takže. může to být hudebník. třeba hraje na trubku a nebo na klarinet. anebo. anebo hraje na saxofon. joo. hraje na saxofon a cvičí si nějakou etudu, kterou už umí nazpaměť. večer má koncert před vyprodaným obecenstvem, tak se potřebuje zklidnit. a taková procházka u řeky... joo. večer má koncert a cvičí si zapamatovanou etudu. co etudu, plno etud. je to umělec. ale počet podle mě není důležitý. měl by hrát celou noc a třeba jenom jednu skladbu, protože potom by se poznalo, kdo rozumí a kdo se šel pobavit. nevím, jak dlouho bych tam byla. nevím, jestli bych šla. nevím, jestli..chci k tomu ještě něco říkat.

mám strašně studený ruce a je podzim. chtěla jsem říct, že venku je podzim. ale je i uvnitř. bytů, nás, ještě něčeho? ve vzduchu poletují kusy listů a okřídlený semena. vyrostou z nich nový stromy a děti si budou moct hrát. souvisí to spolu? snad trochu jo. možná si budou hrát i neděti, ale to já nemůžu vědět. zastavuju se a pozoruju všechno to veselý lítání. ale nikdo se neotáčí. asi je to běžný. běžný. nijaký. ale je to nějaký. je to moje. a já to dám dál. dám to každýmu, kdo bude chtít. kdo bude chtít?

jednou jsem poslouchala radio a přišel za mnou pán, co v něm zpíval. říkal, že je normální vyskakovat na lidi z radia a ptát se jich na jejich názor. a taky říkal, že se na můj názor ptát nebude, ale že by si se mnou chtěl hrát. bylo mi pět a tak jsem řekla, že jo. myslím, že by chtěl, abych mu to dala. třeba je sám. možná se mi o něm jenom zdálo. mně se to občas stává. že vyprávím něco jako skutečnost a přitom se to asi nikdy nestalo. můj bratr mě opravuje pořád. pořád ne, ale někdy si zaopraví. ani nevím, jestli to má rád.

no a s tím pánem, co zpíval nebo nezpíval v rádiu a co z něho vyskočil nebo nevyskočil, jsme si hráli celý den. skákali jsme panáka a malovali po zdi. všechno, co mu chybělo, znovu měl. byl rád, a tak jsem byla ráda taky. když jsme si dohráli, neskočil zpátky do radia, ale odešel oknem jakoby to dělal vždycky. možná to tak dělal vždycky. já už nevím. asi je důležitý, zeptat se správně. teď posloucham, taky radio, ale nikdo nepřijde, to vím. už je jiná doba. už je doba, kdy se potkávají paní s porkama na zastávkách, plakáty s rozumnýma slečnama a baterkou a pánové, kteří říkají škoda a mají ty nejrozumnější manželky na světě. je to jiný. jako já. film má duši. a víš proč? protože jí má i kolo.