západ

Modrá. Šedá. Oranžová. Žlutá.


Seděla tam. Na chodníku. Na chodníku u silnice, co obcházela celé město. Seděla tam sama. Jen ona a pár kapek na chodníku. Hlavu sklopenou, oči upřeny na západ. Takový západ slunce, jaký ve městě nad střechami a komíny vidíte jen málo kdy. Kap. Seděla tam v relativním tichu nedělního večera. V tichu, ale v hlavě měla rušno jako už dlouho ne. Kdyby se daly myšlenky vidět ve velkých bublinách nad hlavou, ta její by byla plná. Plná všemožných věcí, okamžiků, smíchů, hlasů, tváří, objetí-- a všechno by se sráželo a vytvářelo tak neuvěřitelný zmatek. Kap.
Milovala mraky. Právě proto tam tak seděla. Nevěděla proč. Cestou po městě to zahlédla a musela být u toho. U toho, z čeho na vás prýští jakási nadpozemskost.


Šedá. Růžová. Rudá.


Seděla tam dlouho; nehledě na počty lidí, kteří na ní z aut nevěřícně koukali. Oni totiž nevědí, že někdy není žádný nápad lepší než si prostě sednout, ať už je to na silnici, chodník, prach trávu nebo židli, a upřít večer oči k západu nebo ráno k východu. Kap.
Seděla tam, hlava v dlaních. Zmatená. Zmatená sama sebou, zmatená chováním ostatním. Zklamaná sebou a zklamaná okolním světem. Neznala cestu dál. Kap. Nevěděla, jak ji zjistit. Mohla by zkusit hádat, ale jak může mít jistotu, že se vydá správně?
„Tu nemáte nikdy, slečno.“ Leknutím málem nadskočila. Otočila se. Díval se na ni starší muž, kterého neznala. Laskavost a starost v tváři. „Někdy věci prostě musíte risknout… Jste v pořádku?“
Přikývla. On se pousmál a šel dál.


Šero.


Slunce už v jejím městě nebylo. A ona na tom chodníku u silnice taky nebyla.