Nemám rád býložravé kobry

Nemám rád býložravé kobry. Člověk nikdy neví, kdy se taková býložravá kobra navrátí k svému přirozenému stavu a kousne ho do ruky. Takové kousnutí pak může býti i smrtelné. V křečích, svíjející se na podlaze pak budete proklínat kobru, plazící se pryč. Pokud si vezmete býložravou kobru domů a nejste na takovýto konec připraveni, pak vám to hrozí dvojnásob. Myslíte-li si, že je možné u kobry její instinkty potlačit, zkuste to - zkoušeli to mnozí před vámi a většina z nich se ještě pořád léčí, účinky kobřího jedu jsou hrozivé.

Představte si, že potkáte býložravou kobru. Nejprve před vámi bude své zuby skrývat, předstírajíc, že je užovkou. Později, když už jí budete věřit, vám své zuby vyjeví, nicméně s tím, že se jich nemusíte obávat. Vezmete ji k sobě domů, postaráte se o ni, ale jednou... jednou si vzpomene, že ty zuby nejsou jen pro ozdobu. Je to přirozený stav věci. Proto si za žádných okolností neberte býložravé kobry domů - jako domácí mazlíčci za moc nestojí. Je jedno, jak velkou snahu vynaložíte, býložravá kobra vás podrazí, jakmile k tomu bude mít dobrý důvod. Možná za rok, za dva, za deset. Ale rozhodně jednou ano.

Až budete ležet, pozorujíc kobru, mizící vám z dosahu, uvědomíte si, jak jsou býložravé kobry nebezpečné. Ale to už bude pozdě. Takže vám dobře radím, až zase uvidíte nějakého hada, zkontrolujte mu nejprve zuby. Jedové zuby se stopami po krvi vám toho poví více, než dost.