Taneční

Není to tak dlouho, kdy jsem v jedné knize četla o dívce, která tančila s velmi dobrým tanečníkem. To mě přimělo vzpomínat na časy, kdy jsem byla na prvním stupni základní školy a snažila se přemluvit mamku, aby mi dovolila tancovat. Prostě mě společenské tance fascinovaly. Z její strany však přišla ledová reakce, ať si najdu nejdříve partnera na tancování a její povzbudivá řeč na téma, proč by zrovna se mnou chtěl někdo tancovat. Naštěstí jsem si již zvykla na podporu svých rodičů, kterou mi poskytovaly, a smířila se s tím, že mám prostě smůlu. Nedokážete si představit, jaké bylo mé nadšení, když jsem v druhém ročníku na střední začala chodit do tanečních. Doopravdy netuším, jak se mi podařilo odradit všechny své budoucí taneční partnery jediným pohledem, ale prostě se mnou nikdo tancovat nechtěl. Většinou se mě ujal jeden z instruktorů. Zachránilo to tak mé nohy před bolestí způsobenou znechucenými gentlemany. Marně jsem se s jedním klukem dohadovala, že nehraje hudba na sambu, ale na cha chu. Abyste pochopili, já nejsem žádný velký odborník na tance, ale když kolem nás cha chu všichni tančili, bylo by divné, kdyby zrovna on měl pravdu. Navíc nám tuto píseň již jednou hráli. Po mém odmítnutí tancovat sambu, když se mělo tancovat něco jiného, mě můj milý taneční partner začal kopat do nohy, abych udělala první krok. Další mi uštědřil pořádný kopanec při rock’n’rolu, když ještě nezačala hrát hudba. Omluvou mi bylo jeho konstatování, že si zato můžu vlastně sama. A nezapomeňme ani na dívky, které se neodhadnutelně přesouvaly po tanečním parketu. Jedna z nich mi svým deseticentimetrovým podpatkem roztrhla silonky po délce celého lýtka.
Přesto všechno se mnou do tanečních chodil i můj spolužák, kamarád a velká láska v jedné osobě. Když se mi podařilo si s ním zamluvit nějaký tanec, bylo přesně to, co jsem vždy chtěla. Takový ten pocit, že se lehce a snadno vznáším po tanečním parketu. A jeho ruka na mých zádech bránila tomu, abych narazila do jiného páru. Ostatní tanečníci mě ve většině případů drželi zlehka kolem pasu tak, aby nechytili smrtelnou nemoc, kterou jsem podle nich pravděpodobně trpěla. A teď přichází na scénu má drahá spolužačka, která moc dobře věděla, jak moc mám svého kamaráda ráda. Také od prvního okamžiku dělala všechno proto, aby nás rozdělila, což se jí později povedlo, za přispění dalších milých osob. Když jsem ho požádala o tanec po skončení písně, odmítla ho pustit. Strávila jsem dalších pět minut tím, že jsem jí vysvětlovala, že je to proti pravidlům. Nakonec se ho pustila stejně ochotně jako klíště, které někdo musí vykroutit ven. Tančila jsem s ním asi dvě vteřiny, když jsme se museli rozdělit kvůli nacvičování nových kroků. Když jsme se vraceli opět do párů, přiběhla již zmíněná klíště-spolužačka a začala s ním tančit. Nejsem typ, který by udělal obrovskou scénu, proto jsem k ní jen přišla a řekla jsem, že jí tohle nezapomenu a svým nenávistným pohledem jí odstranila falešný úsměv z tváře. Šla jsem si sednou a brečela. Za chvilku přišla jedna z instruktorek a ptala se, co se stalo, pak přišel i můj kamarád, žádal mě o tanec. Tím se to jen zhoršilo, pláč nebyl opět na síle a já se ukryla na dámských toaletách v obklopení pěti neznámých dívek, které se mě snažily utěšit.
Příští rok mě čeká maturiťák. Snad moje jediná šance být ještě jednou princezna. Doufám jen, že se mi do té doby podaří zhubnout aspoň deset kilo, abych se cítila lépe. Pět měsíců jsem se léčila se streptokokem, dostala jsem čtyři krát antibiotika a podařilo se mi přibrat přes deset kilo a zničit si většinu imunitního systému. Čeká mě, ale ještě jeden, mnohem těžší úkol. Naučit svého přítele tančit. Nepříjemný výškový rozdíl téměř čtyřicet centimetrů zkrátí vyšší podpatky, na kterých se snad nezabiji. Více mě děsí vzpomínka na chvíli, kdy jsem se ho přes deset minut snažila naučit základní krok pro cha chu, ale naprosto bezúspěšně. Ale mám na to ještě téměř rok, i když víc, jak rychle to uteče.