dopis

Vím, že to nikdy nebudeš číst. A každý ví, že nemám právo si stěžovat. Ale umět ti tak vysvětlit, proč se to stalo, proč nám, proč mně. To by bylo vysvobození. (A nebo naopak, kdybys přesto nepochopila.) Jenže moje hlava je někdy moc složitá (a někdy až moc jednoduchá, znáš ji nejlíp).
Kdyby šel vrátit čas. Alespoň před naši první schůzku. Nikdy bych nedovolila aby ses znovu zamilovala. I za cenu toho, že to byl nejkrásnější rok v mém životě. Nedovolila bych si znovu ti ublížit. Nedovolila bych si získat tě. Nepřiblížila bych se k tobě ani o kousek blíž, než se sluší, než mi náleží. Protože bych si nezasloužila prožít všechno to krásné znovu. Ty ano, ale s někým jiným. S někým, kdo si bude jistý svojí láskou a nebude pochybovat (ani chvilku!). Nevešla bych ti nikdy do života, i kdyby mě to trápilo sebevíc.
Vím, že to nikdy nebudeš číst. A ani to po tobě nežádám. Počkám na den, kdy mi odpustíš, snad mě i trochu pochopíš. Na den, kdy mě přestaneš nenávidět a uvěříš, že to bolí i mě.
(Tak strašně moc to bolí. Stále.)