DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

15. SEANCE S KRISTÝNOU

Když je vám devatenáct let, měli byste svět vidět v nějakých těch růžových barvách. Já ho tak nevidím, myslím si, že ani moje aura nezná růžovou barvu. Můj život je jedna velká odporná černá tečka. Jsem takový nepovedený výtvor přírody. Možná ne jen já, ale jak se tak koukám kolem sebe, celé toto oddělení je nepovedený výtvor přírody.
Když v devět ráno stojím ve svém pokoji, nevím co dělat. Netuším, co dělat sama se sebou. Lehnu si na postel, schoulím se do klubíčka a občas mi vypadne taková malá slzička, jako známka mé nepovedené existence. Žiju, i přestože žít nechci. Jsem, přestože být nechci.
"Nejdem nahoru?" optá se Sam. Ani jsem si nevšimla, že vešla do pokoje.
Přikývnu, přestože nemám náladu. Nechci, ale zůstat na pokoji. Sama. Úplně sama na celém světě. Celou cestu mlčím a nejen cestou, ale i na terase, kde si Sam, jak je jejím zvykem zapálí cigaretu a v křeči kouká do prázdného parku.
"Dnes mi přijde návštěva," řekne nešťastným hlasem. Mlčím. "Nechci, aby přišli. Nechci, aby mě viděli na tomto místě!" znenadání se rozpláče a já netuším, jak reagovat.
"Tak jim řekni, ať nechodí." šeptnu.
"Nechci je tady, nechci je tady!" rozkřikne se náhle, vztekle odhodí načatou cigaretu a bolestivě udeří rukou o zábradlí. Je to poprvé co ji vidím plakat. Poprvé po tak dlouhé době co tu jsme spolu a zároveň samy.
"Nejde to zrušit?"
"Nejde. Když si matka něco usmyslí nikdo ji to nevymluví. A teď si usmyslela, že já jsem její milovaná dcera a potřebuju její mateřskou lásku." Načne při slovech další cigaretu, ale tentokrát ji kouření neuklidňuje jako obvykle.
"Přijde ti jen máma?"
"Ne, přijde i táta a ségra. Taková rodinná sešlost!" křikne vztekle.
"Za mnou chodí jen máma. Já bych ségru uvítala, ale té jsem ukradená."
Odmlčí se, odklepe trochu popele z čerstvě načaté cigarety a mlčí. Mlčím taky, nevím co říct. "Jdu na chvíli si ještě lehnout." oznámím ji a nečekám na její reakci. Prostě odejdu. Tiše, bez povšimnutí.
Lehnu si na postel, ale neusnu, koukám na holé zdi. Zavřu oči, je mi smutno. Tak strašně smutno.

Když po večeři se začne venku pomalu stmívat, nechci zůstat v budově. Proto přijmu i nabídku od Kristýny, abychom se šly projít. Cestou se připojí holky. Kristýna si nás zvědavě prohlíží a já nedočkavě čekám na okamžik, kdy začne mluvit o mé auře. Zajímá mě co vidí. Když se ji z nedočkavosti začnu sama vyptávat, Monika málem omdlí. Já, ale věřím, že Monika s Kristýnou opravdu vidí nadpozemské věci a neskutečně mě to zajímá. "Já vidím spoustu věcí, já vidím i v kolika letech člověk zemře."
Nastražím uši. "Jedné mé kamarádce jsem říkala, že vidím, že umře v určitý den a pak mi zanedlouho přišlo parte. Ale já ji varovala, jen ona mi nevěřila." Když uvidí můj zájem rozmluví se více.
"Ty budeš žít do 81 let." řekne a teď málem omdlím já. "Tak dlouho? To se tu budu tak dlouho trápit?" křiknu naštvaně. "Vidím ti to v očích."
Naštvala mě, neskutečně mě naštvala. Cítím se bezradná.
„Můžeme se večer sejít a budeme věštit.“ Nabídne nadšeně, ale její nadšení sdílím jen já. Ochladilo se. Na předloktí se mi udělala husí kůže. Promnu si dlaně ve snaze trochu se ohřát. Nepomáhá to a tak spokojeně souhlasím s možností vrátit se na oddělení. Zalezu si na chvíli pod peřinu, oklepu se zimou a na chvilku zavřu oči. Do 81 let tu mám trpět. Co já jen budu dělat? Podložím si hlavu rukou, ze které ještě cítím úklidňující vůni dezinfekce. Za chvíli se půjdu podívat do jídelny jestli už tam jsou, ale teď chci na chvíli jen tak ležet a nedělat vůbec nic.
Nikde, nikdo. V jídelně je prázdno, postesknu si, asi jsem se těšila zbytečně. Když se však vrátí Monika z terasy, slyším už z jídelny zvuk televize a hlasy. Zvědavě vykouknu ze dveří a uvidím Kristýnu. Nálada se mi v mžiku zlepší. Vyploužím se z pokoje a přisednu si ke Kristýně.
„Tak jak?“ zeptá se mě.
„Jde to.“
Chvilku se mlčky koukáme na televizi, ale když dorazí Sam, začneme se bavit. Jako by to před chvíli nešlo. Jako by mezi mnou a Kristýnou byla neviditelná propast.
Kristýna vytáhne svíčku, tajně ji zapálí, ale brzy zalituje. V mžiku se totiž spustí protipožární poplach. Leknu se, příšerně se leknu, ale když mi dojde co se stalo dostanu záchvat smíchu.
Vím, že nám teď hrozí dvaceti tisícová pokuta, ale já se směju dál.
„Takhle veselá Klára tu ještě nebyla!“ křikne sestra ze sesterny a v zápěstí nám oznámí, že pokuty se bát nemusíme, neboť situaci už vyřešila telefonem.
„Co to tu máte za tajnou skupinku.“ šeptne, když už stojí u našeho stolu. Jsme tu čtyři. Kristýna, já, Sam a teď i neskutečně zvědavá sestra. Moniku s Markétou nečekáme, obě mají neskutečný strach, že budeme vyvolávat duchy a tak jsou již nejspíš zabarikádované v posteli.
„My tady budeme věštit sestři.“
„Jo? To je zajímavé.“
„Znám zajímavější věci,“ ozve se Sam, ale v zápěstí ji došlo, že dnešní věštení jde využít i v jejím případě. „Bude se matka o mě tak strašně zajímat dlouho?“
Kristýna se na chvilku zamyslí a pak rázně odpoví. „Ano, ale ty budeš za to ráda.“
„Nevěřím.“
„Které části z toho?“ zeptá se sestřička.
„Tomu, že budu ráda.“
„Ty nevěříš tomu, že budeš ráda za péči maminky?“
„Ne.“
„To nechápu, já jsem za mamčinu péči neskutečně vděčná.“ zapojím se do debaty. „a co moje aura?“ vyhrknu nedočkavě.
„Máš v auře jemně růžový obláček asi je to blízká duše.“
„To pěkně začíná ještě, že tu není Monika. Ta by teď dostala infarkt!“ rozesměje se Sam.
„Možná je to ten duch, kterého onehdy viděla a zdrhla jsem předtím z pokoje.“
Sam se stále směje, až ten smích přejde i na mě.
„A dál?“ optám se po chvíli.
„Vyzařuješ plno pochybností o sobě, vidím spoustu urážek, negativity, kterou předáváš do okolí.“
„Tak s tímto souhlasím.“
„Cože?“ zeptá se Sam. „To jako fakt vidíte?“
Kristýna jemně přikývne.
„Také vidím, že máš negativitu hluboce zarytou ve vlastním prožívání.“
„To přece nemůžete vidět. To jste vykoukala podle chování na skupině ne?“ brání se Sam.
„U tebe vidím taky spoustu pochybností, zranění, vidím velké emocionální trauma.“
Nestačím se divit. Jak to může vědět? Dělá z nás blázny, nebo to opravdu vidí? Neskutečně popis sedí, ale tento popis nespíš sedí na každého klienta, tohoto zapadlého království s názvem psychiatrie.
„Vymýšlíte si!“ křikne protestující Sam.
„Jestli mi budeš věřit je jen na tobě.“
„A já?“ optá se sestra, na kterou jsme už málem zapoměly.
„U vás vidím osobní zklamání, chtěla jste být něčím víc, než jen sestrou.“
Ještě chvíli si povídáme, ale Kristýna je brzy unavená a odejde spát. Chvilku sedíme mlčky a sledujeme televizi. Pak si, ale Sam rozmyslí, že už dlouho nekouřila. Jdu s ní. Dnes je rozhozená, nechci ji nechávat samotnou, ještě by skočila ze střechy dolů. Skočím si pro hřejivou bundu a rychle spěchám za kamarádkou.
„Tak co?“ optám se
„Co myslíš?“
„Myslím dnešní návštěvu.“
Sam se dlouze zadívá do tmy a po chvíli se rozpláče.
„Blbý?“
„Jo, ta lítost, kterou projevovali kvůli tomu, že jsem se pokusila zabít. Máma si to dává za vinu.“
„A je to její vina?“
„Není!“ křikne zlostně.
„Ví vůbec proč jsi spáchala sebevraždu?“
Zakroutí hlavou na znamení nesouhlasu. Odmlčím se. Nevím co říct. Vlastně ani já nevím, proč přesně se Sam pokusila o sebevraždu a teď tu před ní dělám chytrou. Radši se do toho nebudu plést.
„Když budeš chtít si promluvit, tak víš, kde mě najdeš.“ řeknu šeptem a odejdu zpět na pokoj.