Gotický román - druhý, navazující nocimůr

Druhý, navazující nocimůr – mrtvý muž, živý strom     

I.

Trochu mě zaskočilo, že si toho nikdo nevšiml. Intenzita hrůz se stupňovala. Už to nebyli jen pouhé existencionální semináře nebo flashbacky z morových polí ale celé kusy chtonických mýtů. V tramvajích si nejsem jistý, kam mě vlastně vozí. Aut nebezpečně přibývá a z lidí se stává nemrtvá sílá, kterou nelze ignorovat a nelze zničit. Je nesmrtelně nemrtvá. Skoro směšně přecpaná nějakou nutkavou nádivkou. Vím, že jsem říkal něco o tom, že stránkám gotického románu rozumím. To tak nebylo. Byl to souběžný pocit, naprosto lživý. Dostal mě akorát do problémů. „On most evenings these was unspeakable company.“ Kdo by po této větě z druhé kapitoly nezačal být buďto paranoidní nebo toužebně vyhlížející společnost? Každopádně není vůbec pravdivá, alespoň co se týče objektivní reality (Jenomže, empirie je kus hovna, v kterém jediném se můžeme rýpat, a ono to smrdí. Vše ostatní je obestřené aurou nepřiznaného puchu z prdů.).  Jsem sám, jsem sám, jsem sám!!!  Sám a tupě znějící stroje na myšlenky jedoucí ve fabrice mojí psyché….

II.

Není mi však potřeba být takto melodramatický. Když už se odvážím někdy k poledni vyjít do ulic, většinou je z toho povedená ozdravná procházka. Zrovna nedávno, kdy jsem takhle potkal bývalou spolužačku ze střední školy. Samozřejmě že jsem jí tajně miloval. Chvíli jsme spolu mluvili o tom co je nového v našich životech, co děláme a dělat chceme. Vzpomínalo se na ty příšerný léta na střední a pak jsme se zase rozešli každý svým směrem. Ona na staré město a já do Letňan…..

III.

Tři měsíce od té podivné falešné dohody. A kdybych věděl, o co šlo, možná bych se z toho mohl dostat zdraví na těle i na duchu. Řekněme, že to začalo snem. Ten sen měl neurčitou atmosféru, ve které převládala olivová s hnědou barvou. Přebýval jsem v krajině složené z těchto barev, působila na mě odpudivě, ale bylo jasné, že ve snu je to můj rodný kraj. Zrovna jsem vycházel na skromnou do mlhy zahaleno zahrádku, když přicupitala nějaká odporně vypadající postava (nepamatuji si tu roztřesenou nelidskost) s kusem zmuchlaného papíru v ruce a po podivném gestu pravou nohou mi ho podala. Byl to dopis z nějakého kláštera (který to si nepamatuji). Stálo v něm, že jeden z mnichů v klášteře přebývající, musí být neprodleně exkomunikován za sepsání heretického spisu Angeli non indigent a to za mojí přítomnosti a na můj příkaz. Spis prý pojednává o nepotřebě andělů jako zástupců v hlase Božím, protože prostředníkem mezi Bohem a člověkem je Ježíš Kristus. Ve snu se mi to zdálo nehorázně rouhačské (tedy mému snovému já), ale jak jsem se později dozvěděl, nic heretického na tom není, ba naopak. Po dočtení dopisu se z ničeho nic změnilo prostředí. Tentokrát už to nebyla ta odporná, nazelenalá krajina ale katakomby. Poslední co si pamatuji bylo, že ke mně znovu přistoupila ta podivná kreatura a v pravé ruce držela nějakou knihu. Otevřela ji a já si mohl všimnout, že její text je zrcadlově obrácený. V tu chvíli přišlo probuzení.

IV.

Po dlouhé práci na analýze snu, mě napadlo několik věcí. Za prvé, že jsem se musel dočista zbláznit. To se ale nakonec ukázalo jako ten nejmenší problém. Za druhé, gotický román, který mi „cosi“ zanechalo na stole, a jenž se přes podivné zmatení smyslů absorboval do ostatních knih v mé knihovně a následně do mě, nebylo tím heretickým spisem (čemuž logicky ani neodpovídá žánr, ale víme, že ve snu platí jiná logika), nýbrž byl spíše reakcí na něj. Jak a proč to nevím. Za třetí, přestal jsem chodit na Petřín. Potkávám tu člověka, o kterém mám spoustu důvodů si myslet, že je Karel Hynek Mácha. Za čtvrté, heretický spis není heretickým v běžném pohledu na věc, ale z iracionálního může být. Proto to zrcadlové rozložení textu. To je zatím všechno co vím. Jestli chci zjistit další věci, musím podle instrukcí, můžu-li jim věřit, odjet do Gross Zinken (desátá věta třetí kapitoly, tedy kapitoly aktuální na pozítřek zní takto:  Aby jí už vícekrát nespatřil, jak nese se po boku jiného, rozhodl se odjet do svého rodného Gross Zinken…“).

V.

Je opravdu zvláštní, že si toho ještě nikdo nevšiml.