Jak jsem si osladil život aneb Sladký čtyřlístkový sen

Ach ano. Budu vám vyprávět, jak jsem si osladil život. Ten den jsem jako obvykle vylezl po žebříku na střechu a rozhlédl se po okolí. Bylo krásné slunečné dopoledne, napadlo mě, že krásnější by snad už být nemohlo. Sundal jsem si ze zad svou kominickou štětku a pustil se do čištění komínu, zaprášeného popelem. Práci jsem měl hotovou poměrně rychle. Blížilo se poledne, a jak jsem tam tak seděl, slunko na mě svítilo, opřel jsem se o komín a usnul.
Zdál se mi sladký sen. Vedle mě na červené střeše seděla luční žínka. Plavé lokny jí spadaly z ramen a věnovala mi jeden úsměv za druhým. Pak ke mně natáhla svou pravou ručku, bílou jako sníh a lehce třpytivou, a v ní svírala velký perníkový čtyřlístek. Ještě jednou se na mě jemně usmála a beze slova zmizela.
A pak jsem se probudil. Bylo mi ze sluníčka příšerné teplo a rozbolela mě hlava. Vedle mě žádná luční žínka neseděla, o to podivnější bylo, že v mém klíně skutečně ležel perníkový čtyřlístek. "Záhada," řekl jsem si a v duchu dodal: "Škoda, že ta víla nebyla opravdová… i když, že by se teď díky čtyřlístku konečně vyplnilo to, co se říká? Tudíž, že kominíci nosí štěstí?"
Slezl jsem z rozpálené střechy dolů a tam na mě čekala sousedka Truhlíková. "Mám vám vyřídit, že perníkářka potřebuje vyčistit komín. Prý byla za vámi nahoře, ale spal jste, či co." Udiveně se na mě podívala a zmizela za vraty svého domu. Tak už je mi to jasné. Proto ten perník!
Když jsem šel k perníkářce vysmejčit komín i kamna, ukázalo se, že to sice není žádná luční víla, ale pěkná ženská, to tedy ano. Kominík a perníkářka? A proč ne? Rázem se mi osladil život.