Emma - život, jež nám byl dán

„Už budu muset jít.“, povzdechla si Emma a nejistě se otočila na Lilly. „Ty nemusíš ještě domů?“, zeptala se jí, neboť se pomalu začalo stmívat a zvedal se studený podzimní vítr. Bylo právě úterý a to vždy Emmě a Lilly končila škola dřív, a tak si chodívaly sednout k nedaleké staré trati, kterou už roky neprojížděl žádný vlak. Kdysi tady sice jezdil malý vláček dvakrát denně a převážel dřevo z nedalekého lesa, ale ty doby si už Emma nepamatovala. Podél trati vedla úzká vychozená pěšinka, po které se vždy procházely a sledovaly srnky schovávající se v polích. Cestička vedla dál podél nevelkého jezera, kde sedávali místní rybáři a pomalu se stáčela k zřícenině. Vlastně to nebyla zřícenina v pravém slova smyslu, ale tenkrát to takhle Emma s Lilly viděly. Ve skutečnosti to byl bývalý most přes trať, který už před mnoha lety podlehl zubu času a jediné, co z něho zbylo, byly dva kamenné pilíře, každý na jednom břehu. Kdysi jim dokonce daly jména a ty používaly jako tajné hesla pro svá místa setkání. Ten větší, na západní straně se jmenoval Magna. Na něm sedávaly a dívaly se na západ slunce nebo na lovící kočky ve vysoké trávě, a během toho si vymýšlely různé historky, k čemu zřícenina asi před mnoha lety sloužila, kdo jí vystavěl, a jestli přes ní někdy jezdily povozy. Ten menší na východní straně, byl obtížněji přístupný přes nápory křovisek a přezdíval se Hagna. Tedy aspoň Emma s Lilly mu tak říkaly. Vlastně si už ani nepamatovaly, jak k těm názvům přišly, ale velmi se jim líbilo, že mají svá oblíbená místa, o kterých nikdo nevěděl, a že mají svá společná malá tajemství.

„Tebe máma doma nečeká?“, nenechala se odbýt Emma, cítíc se provinile, že opět nemůže zůstat se svou kamarádkou déle.
„Nevím, mamce to nevadí, když se zdržím. Kolik je vůbec hodin?,“ zeptala se Lilly a začala se přehrabovat ve školní tašce, aby našla hodinky, které tam během dne ledabyle odhodila mezi hromadu starých knih ze školní knihovny.
„Ale ne! Do háje!“, zhrozila se Emma, když uviděla čas. „Mám deset minut na to, abych dorazila domů. Vůbec mě nenapadlo, že už je tolik. To přece nemůžu zvládnout!“ vyjekla ustrašeně, svižně se zvedla, přehodila si svou tašku přes rameno a seskočila z kamenného pilíře.
„Hlavně klid. Přece tě nikdo nepřetrhne, když se zpozdíš ne?“, zasmála se Lilly a snažila se jí uklidnit, jenže Emmin hlas zněl čím dál tím víc naléhavě. „Zabije mě, jestli se zpozdím. Myslíš, že když poběžím, že to stihnu?“
„Nevím, v běhu si přeborník, tak snad ano. Ostatně můžeš to brát jako trénink na pololetní závody.“, ušklíbla se Lilly, které ta celá situace přišla poněkud komická.
„Hele, to chce vážně tvoje máma, aby si chodila přesně na čas? To ses nikdy nezpozdila ani o minutu?“
„Nikdy!“, odpověděla Emma „Je to jako když se snažíš deaktivovat bombu. Když to nestihneš včas, bude to mít katastrofické následky.“
Lilly zvrátila oči v sloup: „Tvá máma je blázen!“
„Lilly nezlob se, ale vážně musím běžet. Ahoj zítra.“, zavolala a rozeběhla se k domovu. „A děkuju za ten článek o Audrey Hepburn.“, vzpomněla si ještě, ale běžela rychle a vítr ji svištěl kolem uší tak, že už ani nemohla slyšet Lillyinu odpověď. Tušila, že by to bylo jistě něco sarkastického, což bylo Lilly velmi podobné. Lilly měla svůj názor na Emmin přehnaný strach z vlastní matky, a v takových chvílích ji Emina úzkost dokázala pěkně namíchnout. Emma ji nemohla nikdy doprovázet ze školy domů, nebo u ní dokonce přespat a to jí mrzelo. Jenom ty úterky byly jejich. To Emmina matka končívala později v práci a tak se vracela většinou až kolem deváté hodiny večer, ale i přesto Emma musela dodržovat dohodu „ohlašovacího telefonátu“, což znamenalo, že přesně o půl sedmé zavolá k matce do podniku a ujistí jí, že je již nějakou dobu doma a že se učí. Pak většinou během zbylého času rychle pouklízí, umyje nádobí a rozhází všechny učebnice různě po pokoji. Dvě na stůl, jednu na postel a jednu větší hromádku učebnic na podlahu. Pak se sama položí do polštářů a začne přepisovat do sešitů domácí úlohy, které s Lilly stihly vypracovat ve školní knihovně během přestávek na oběd nebo na svačinu. Dnes to ale mělo být jinak.

Bylo přesně minutu před půl, když Emma odhodila tašku v předsíni a zadýchaně doběhla k telefonu. Zvedla sluchátko a užuž chtěla začít vytáčet číslo, když si zděšeně uvědomila, že není v místnosti sama. Na druhém konci obývacího pokoje u okna v křesle po seděla její máma a rozčileně ji pozorovala. Emma upustila sluchátko a strachem téměř zapomněla dýchat. „Mami! Ne, já, já jsem šla… víš jenom tady…“ Víc už ale nestačila říct. Matka se prudce zvedla z křesla, přešla z místnost až k Emmě a vší silou ji udeřila přes tvář. Emmě se na chvíli zatmělo před očima a lehce zavrávorala. Začala vystrašeně couvat a skrze vzlyky se snažila všechno vysvětlit. „Já jsem… byla jenom s Lilly…“
„Měla si být doma! Nařídila jsem ti to a ty si mě neposlechla!“, popadla Emmu za paži a zatřásla s ní:
„Kde si měla být?“ Jejich obličeje byly teď od sebe jen pár centimetrů a Emma ucítila mámin rozčilený dech na své kůži, ale neodvažovala se jí pohlédnout do tváře.
„Kde si měla být, se ptám, tak mi sakra odpověz!“ Chytila Emmu za vlasy a trhla s ní tak, že jí pár vlasů zůstalo v dlani. „Doma, doma jsem měla být.“, rozbrečela jsem Emma, a když ji matka konečně pustila ze sevření, ustrašeně se schoulila do kouta ke krbu. Matka si mezitím vzala její školní tašku a začala z ní vytahovat Emminy knihy. Dělávala to docela často. Vždycky si hledala záminku, aby mohla Emmě mít co vyčíst. Někdy to byli skici, které Emma kreslívala cestou autobusem, které vždycky skončili v krbu, jindy to byly komiksy, které jí půjčovala Lilly. Dnes si našla něco jiného. Článek vystřižený z novin, co jí Lilly dnes odpoledne přinesla.
„K čemu ti tohle je?“ opovržlivě zvedla článek a otočila se na Emmu.
„To mám kvůli jedné eseji.“, špitla Emma a doufala, že tentokrát bude aspoň Audrey Hepburn ušetřena.
„O Audrey Hepburn se píšou eseje? To si nemyslím.“, řekla Emmina matka, zmačkala článek a hodila ho po Emmě. Ta ho zvedla ze země a strčila si ho zklamaně do kapsy u bundy. Teď jí došlo, že se ani nestihla svléknout. Rozepnula si zip u bundy, když si najednou všimla kapky krve na rukávu. A kousek vedle ní další kapka a o kousek dál další. Až teď si uvědomila, že cítí malý teplý proud čehosi řinoucího se jí z pod levého oka.
„Mami? Teče mi krev.“, zašeptala. Matka k ní přistoupila, rukou naklonila Emminu tvář blíž ke světlu a chvíli si ji zkoumavě prohlížela.
„To nic není. Zasloužila sis to. Ale zítra to zamalujeme dobře?“

Ten den byla Emma bez večeře. Matka se sice během večera trochu uklidnila, ale pak zazněl zvonek u dveří a Emma musela stejně nakonec do pokoje. Jí to ale nevadilo. Byla na to zvyklá a brala to jako možnost být aspoň chvíli sama. Za matkou totiž chodívali často chlapi z podniku. Většina z nich bývala ženatých, měli jedno nebo dvě děti, některé z nich Emma dokonce znala ze školy. Ti chlapi chodívali na kafe, nebo se vypovídat, nebo probrat něco ohledně práce… Ať si vymysleli, co chtěli, Emma moc dobře věděla, proč tam jsou. Nelíbilo se jí to, hlavně kvůli otci, který býval dost často služebně pryč, a když se vrátil domů, Emma musela dělat, jakoby se nic nestalo. „Ahoj maličká, z tebe bude za chvíli krasavice jako tvá máma.“, říkávali jí někteří z nich. Nesnášela to.

Vytáhla z kapsy zmuchlaný článek a rozložila ho. Z papíru na ní hleděla krásná tvář Audrey s velkým perlovým náhrdelníkem kolem krku a překrásnou ozdobnou sponou ve vysoko vyčesaných vlasech. Emma byla uchvácena. Tohle milovala. Všechny ty krásné herečky a zpěvačky. Brigitte Bardot, Marylin Monroe. Svět jim ležel u nohou, svět je miloval. Byly okouzlující vším, co dělaly, jak se oblékaly a jak mluvily. A na žádnou z nich se nikdy nezapomene. To je ono, to je to, co Emma chtěla.
Aby ji konečně milovali, aby byla okouzlující, aby něco znamenala, a aby se na ní jednou nezapomnělo. Chvíli si fotografii zkoumavě prohlížela, pak ji zastrčila do deníku a zhasla světlo.
Dlouho si pak před usnutím představovala, jak by vypadala, kdyby to mohla jednou ovlivnit…