Pravda a lež

Tak ta pravda leží přímo před vámi. Na staré posteli, kde jen modré prostěradlo má námahu předstírat, že je gauč. Nekřičí, divoce negestikuluje, jen se občas pohne při nádechu a výdechu, náhle vstane a bez většího vysvětlování odejde. Zůstal jen špinavej talíř a odér jemně kořeněné kolínské pro střední vrstvy. Tak se to myslím říká.
A já se snažím uchovat každý odstín tohoto vypětí, abych ho mohla pečlivě zapsat do svého zkonstruovaného světa. Taky to tak děláte, ne? Zahalíme se do lži a začneme vyprávět drama pláště a dýky. Role jsou rozdány a jako vždy je dýka. Dýka, která každým slovem tne do živého a bourá snový zámek, kde já jsem ona a on je já.
Vůně vyprchává a už si jen těžko vybavuji, jak utkvěla i na mé kůži a mísila se s potem. Příliš krátkou dobu lze věřit klamu, ale celý život v něm lze žít. Ten pocit bezmoci při každém pohledu, kdy by člověk měl chuť zmizet v králičí jámě či se schovat do skříně. Ale je načase si uvědomit, že jsme dospělí a pohádky se prostě nedějí.