Jsem hnusák, co tě mučí

Jsem pro tebe ztělesněním zla. To abys věděl, jak to chutná. Jsem tak hnusný, že si s tebou budu hrát jako kočka s myší. Jsem tak hnusný, že zařídím, abys měl pocit štěstí, ale přitom byl nešťastný. To můžu.
Lusknutím prstů zařídím, aby jsi ještě v útlém věku pocítil, co to je, když přijdeš o domov takový, jaký ho znáš. Víš ne? Matka, otec, nějaký ten sourozenec... no pravda, už asi nevíš. Ale věděls to.
Chvíli tě nechám tak. Ale potom...
Někoho miluješ? Kdo je to? Já to nejsem? Pak je to jednoduché. Ten, koho miluješ, zemře. Ano, zemře. Prostě odejde navždycky bez slůvka sbohem. Ten, koho miluješ, ten s kým se cítíš tak nepopsatelně dobře, ten, na něhož se podíváš a zaplaví tě teplo, ten, komu můžeš důvěřovat, komu můžeš dát své srdce, a který dal zase své srdce tobě, ten, který tě pochopil tak, jako ještě nikdo před ním, ani po něm, ten prostě zmizí. A kus, hodně moc velký kus z tebe vezme s sebou. A ten jeden kousek, co tady zůstane, bude cítit neskutečnou bolest. Neskutečnou. Trhající na kusy ten zbyteček, co zbyl. Pořád dokola. Usneš, vzbudíš se a začne nanovo ta stejná bolest, ta stejná záplava slz, výčitek a ten stejně neutuchající žal.
A přesně tehdy si řekneš, že nic horšího se stát nemůže.
Nemůže?
Tehdy přijdu znova. A donutím tvého nejlepšího přítele, aby tě zradil. Aby, když takhle klečíš na zemi, v žalu si tiskneš hlavu do dlaní a potřebuješ jenom někoho, kdo tě obejme a pomůže ti nést tvůj zármutek, do tebe ještě kopnul, vrazil ti dýku do zad, a pak odešel.
Cítíš se opravdu na dně, že ano? Rozvrácená rodina, mrtvá láska, zrádný přítel… Kolem jsou lidé, co tě mají rádi, ale ty se stejně cítíš sám. Tak sám. A nenávidíš svět.
Ale ze všeho nejvíc nenávidíš mě.
Vím to.
Cítím to z tebe, kdykoli se na tebe podívám. Tv kůže přímo čpí nenávistí ke mně.
A tak k tobě pošlu jiného člověka, který ti bude rozumět. Sice ne tak, jako mrtvá láska, ale alespoň z části bude vědět, jak ti je. Taky někoho takhle ztratil. Takhle ošklivě. Taky byl bolestí rozcupovaný na kousky. To si pak jeden řekne, že ten neví, co je to zradit jiného člověka, viď? Ten ti neublíží. Začneš se cítit bezpečně. Stále tě sice ještě sžírá bolest a prázdnota v srdci, ale pocítíš klid.
Jenže víš... jsi pouze moje děvka. A já si se svou děvkou můžu dělat, co chci. A zrovna se mi zachtělo, aby se moje děvka zase na chvíli cítila na dně. A proto přiměju tohohle člověka, který si protrpěl to, co ty, ztělesňujícího maják v temnotě, aby tě opustil. Neřekl ani slovo a prostě odešel. Jen tak.
A podívejme se... zase pláčeš. Jak smutné!
No… řekněme, že toho bylo na jednoho člověka malinko moc. To si myslím i já. Tak jsem ti našel někoho, koho můžeš milovat. Někoho hodného, chytrého, někoho, na koho se můžeš spolehnout. To jsem hodný, co?
Ale známe své lidi. Máš někoho, koho miluješ, ale stejně necítíš štěstí. Necítíš to, co kdysi. Všechno je jinak, protože už mě znáš. A víš, že když se mi umane, můžu tě připravit i tohohle člověka.
Zvykni si na to.
A co bude dál? Neprozradím.
Jsem neuvěřitelný parchant, kterého s odporem miluješ, s nenávistí zbožňuješ a nejsi s to se mě zbavit.
Jsem k tobě zlý.
Ale jsem tvůj život.