Román

Při dnešním slavném dni sleduji jiné slavné dny. Během několika minut projdu důležitými milníky a poznám neznámé příběhy. Tak jsem poznal Amélii Earhartovou.

Její let nebyl tak podstatný, jako černobílé záběry s ní. Vlasy, o něco kratší než mám já. Ani jsem nevěnoval příliš pozornosti jejím ženským přednostem. Ve tváři připomínala směsici mé tety a učitelky ze střední školy. Její vzhled z ní nedělal na pohled výjimečnou ženu.

Co však z matných, černobílých záběrů z ní vyzařovalo, to nedokážu popsat. Mé vědomí vytvořilo emancipovanou ženu silného charakteru kosmeticky doplňující o dobrodružné oči a poslalo ji před pubertu. Bydlela v sousední vesnici. Často jsme se setkávali na kopci se širým výhledem nebo v bunkru na zahradě, který jsme vylepšovali doplňky z okolních ruin. Zpočátku to vypadalo, že si každý půjdeme svojí cestou, měl jsem strach z výšek a předsudky k létání, ale toužil jsem být stále s ní. Měla v sobě toho dobrodružného ducha, kterého jsem uvěznil na papír. Zanedlouho mi bylo 19 a mladší holky, které provokovaly svými těly pro mě byly bezvýznamné. Krátkodobá vnější rozkoš se totiž nemůže rovnat věčné vnitřní lásce. A Má, značně přecitlivělá, drobná postava se středně dlouhými vlasy, našla naději ve spřízněné duši.

Po chvíli se vypařila. Když jsem pak napodruhé sledoval poslední let Amélie Earhartové neubránil jsme se slzám, stejně jako teď.