Tvé dětské Já

 

E-Europa-Eugenika-Empatie-Eukaryota-Eukalyptus

-Hluboký nádech a výdech-

Eukalyptus - Cítíš tu vůni? Vůni eukalyptu?

 

Jasně že ne. Bylo by bláznivé, kdyby ano, chtěl jsem jen zjistit, jestli se o to vůbec pokusíš. To jak nakrčíš nos a na krátkou chvíli uvěříš tomu, že až se znovu nadechneš, tak ho doopravdy ucítíš.

 

A to je taky důvod, proč jsem si tě vybral. Pro tuhle malou skulinku v jinak dokonale napsaném kódu naší společnosti. Dokud tam je, dokud ještě stále věříš, že se nemožné může stát skutečností, tak se z toho všeho můžeš probudit.

 

Na zeď, která lemovala hřiště přímo na protější straně silnice u domu kde jsem bydlel, kdosi před léty nasprejoval nápis: „Dospělost je past". Ať už to ten někdo myslel jakkoliv, v jednom měl pravdu. Dospělost jakožto stav mysli je skutečně past. Past, do které je polapeno naše dětské Já.

 

„Chovej se jako dospělý. Kdy ty už konečně vyrosteš? Až ty se konečně začneš chovat jako dospělý člověk, tak si všichni oddychneme ..."

 

Kdo si to vlastně oddychne?

 

Děti se rodí svobodné. Jejich mysl je volná, nespoutaná koncepty. Ještě do sebe nevpustila všechna ta pravidla, nařízení, omezení, zákazy a příkazy diktované společností. Dětská mysl je odchylka od normálu. Kritická výjimka jinak bezpečného fungování v systému ohrožující jeho integritu. Je jako virus, který je potřeba vyléčit dospělostí dřív, než rozbourá hranice pečlivě lemující uměle vytvořenou konstrukci za kterou končí „Náš Svět".

 

Dětská mysl je nebezpečná. Naštěstí pro Systém existují nenápadné mechanismy, které omezují její působení. Děti málokdy bereme vážně. Na jejich zvídavé dotazy trpělivě odpovídáme, ale protože jsme sami už dospělí, máme sklony jejich nedůvěru v to, že „věci jsou prostě tak a hotovo" považovat za nedostatečnou zralost, nezodpovědnost, neschopnost pochopit celou šíři dané problematiky a podobně. Navzdory tomu všemu se ale dětem občas podaří dobře cílenou otázkou udělat díru do našeho každodenního zažitého způsobu vidění a chápání věcí.

 

Jsme jako ryby, které se nechávají unášet proudem pomalu plynoucí řeky. Takový dobře mířený dotaz do nás udeří jako náhlá vlna a vymrští nás z vody na břeh. Najednou nás vytrhne z apatie a dostaneme se do úplně nového koutu vesmíru, o kterém jsme doposud neměli ani tušení, že existuje. Mnoho z nás zvolí instinktivně to nejsnadnější řešení. Několika hbitými a mrštnými pohyby se z písčitého břehu odrazí zpátky do vody. Tam si rychle najde své ztracené místečko a pozvolna se otřepává z toho otřesného zážitku nejistoty, zmatku a neznáma. Autokorekce tohoto typu jsou pro Systém typické a vlastně si jich mnohdy ani nejsme vědomi.

 

Co by se ale stalo, kdybychom nezazmatkovali? Kdybychom si v domnělém boji o záchranu holého života dopřáli trochu odstupu?

 

Pokud jste stále ještě nedospěli, dejte svému dětskému Já šanci najít si v nově utvářejícím se dospělém Já své místo. Dopřejte mu čas a prostor k tomu aby se mohlo integrovat a nezaniknout. A pokud už jste prošli proměnou, učte se od dětí. Naslouchejte tomu, co vám říkají. Ne z pozice chytřejšího a rozumnějšího, ale s pokorou a otevřeností. Protože děti jsou ti nejlepší učitelé a přestože potřebují naši ochranu, podporu a pomoc, můžeme se toho od nich naučit dost na to, abychom v sobě znovu probudili naše vlastní dětské Já.

 

Myslím, že teď už víš dost na to, abych ti mohl vyprávět příběh o tom, jak jsem se já probudil z iluze Systému.

 

Ale ještě předtím tu mám pro tebe druhé slovo. Neboj se, nezapomněl jsem.

 

Mé druhé slovo pro Tebe zní: Jitřenka

***

 

„K probuzení jsme blízko tehdy, když se nám zdá, že sníme." - Karl Wilgelm Friedrich Schlegel