Hledá se Ježíšek

     Už je to zase tady. Momentálně často používaná fráze.
     Nastává čas předvánočních honiček a sháněček dárků. Krámy se chlubí vánočním zbožím napěchovaným až po stropy. To tam je běžné zboží, o které jsme po celý rok statečně zakopávali. Vše ustoupilo Duchu Vánoc a já jsem v šoku. Vzpamatovávám se z něj už tejden. Z šoku, který mi uštědřila jedna rozhlasová anketa mezi malými caparty ve školce. Je o mně známo, že bytostně nesnáším Santu Clause a jemu podobné čímany, kteří se nám neustále snaží ukrást naše Vánoce. Když se malí prckové měli vyjádřit k otázce, jak si představují Ježíška, vypadlo z nich, že je to malý kluk v červeném kožíšku, v nejednom případě i v červený čepičce. Prý rozváží dárečky na sáňkách, což se na první pohled jeví logické, vzhledem k tomu, že o Vánocích by měl být sníh, že? Ale …
      Jen jsem se děsil někoho, kdo nakonec prohlásí, že je to tlustý chlapeček s bílými vousy. To, že se tenhle červenej idiot na nás šklebí z kdejakýho regálu, či vánočního papíru na dárky, to už beru jako nutné zlo. Když jsem ale viděl v obchodech červené „ponožky“ na dárky, které si Amíci věší na krby, aby jim je Santa obšťastnil dárky, myslel jsem si, že už asi mi jebne! Omlouvám se za ten výraz, ale jediný ten plně vystihuje okamžité pohnutí mojí mysli. Nevím, kam si je jako běžná česká rodina má věšet? Já třeba krb nemám a ověsit si touhle hrůzou radiátor mi přijde stupidní. Taky by mě zajímalo, kudy se má jako Santík protáhnout do bytu, když se, podle platných amerických norem a směrnic, musí protahovat komínem. Ani ten nevlastním! Ostatně stejně jako většina národa. Proboha, teď mi došlo, že mé nebohé, vánočně rozechvělé potomstvo bude vlastně na dárky čekat zbytečně. No to už je minimálně na dětského psychologa, ne-li přímo na podivně rozvrkočeného cvokaře. To zas bude po Vánocích v čekárnách nabito. Slyšíte to šustění? Ano, to už si zainteresovaní „doktoři“ mnou ruce!
     Ten břichatý blb, který v Americe postává či posedává v kdejakém obchoďáku a z jeho dechu čpí svařák, punč anebo rum, na nás pokukuje snad odevšad. Z čokolád, coca-col, balících papírů. Z plakátů, vánočních přání a dokonce už i z oddělení hraček. Tam, po zmáčknutí určité části těla (většinou to bývá nacpaný pupek), vyštěkne ze svých útrob nějakou anglickou frázi, které povětšině nikdo normální nerozumí (zvlášť když je s čínským akcentem) a pak na nás vychrlí své, rádoby vtipné, ho ho ho hóóó…
     Říkal jsem si, kde se vlastně tenhle dědek vůbec vzal? A ejhle. Překvapivě prý z Holandska! Jmenoval se původně Sinterklaas a někdo ho jednou zřejmě vzal na výlet do „Emeriky“, kde ho pravděpodobně nějakej kovboj s vnadnou Mary na klíně a pod vlivem laciné whisky zkomolil v nějakým saloonu na Santu Clause. To se mu zalíbilo a tak tam už zůstal. Takže, když si spočítám jedna a jedna, oni nám ho vlastně jenom vrátili zpátky do Evropy! Měli bychom se vlastně radovat. Je to ovšem smutné. Ostatně, jednou tady už jeden dědouš byl. Říkali mu Ďéduška Maróz a byl ze sovětského Ruska.  Vlastně pardon. Svazu.

     Také tady dotíral a mával svou hrozivou berlou mrazilkou. A i když se laskavě usmíval a občas někoho laškově štípnul do tváře a snažil se podbízivě rozdávat dárky všeho druhu a pomrkával na nás z televize, nikdo ho tady nepřijal. Děti stále tvrdohlavě stály o svého Ježíška, ať už to byl kdokoliv. Čekaly na něj a ani nedutaly, aby náhodou nepřeslechly ševelící láskyplný zvoneček vedle z pokoje, který oznamoval, že jejich miláček, Ježíšek, dorazil. Ty odvážné dokonce číhaly pod postelí celé hodiny v naivní představě, že tohoto tvorečka, který jim nosí vysněné dárečky, nachytají při činu. Nenachytaly. A že jsem se tam naležel. No aspoň jsem vytřel prach.
     Možná vás to překvapí, ale poslední roky bloudím posmutněle po ulicích a stále se sebe a kolemjdoucích ptám, kam zmizel Ježíšek? Nikdo mi neodpovídá. Většinou si jen shovívavě klepou na čelo a ti sprostí mne obohatí o nějaké to slovo, které jsem doposud ani neznal.
     Zastavil jsem proto tuhle na ulici policistu. Měl kolem krku chlupatý límec a na prstech navlečeny pletené rukavice z Pletexu. Byla sychravina, pošmourno, nevlídno. Inu, co bych taky mohl chtít po dušičkovém času. Povídám, prosím vás, pane policisto, ztratil se Ježíšek.
     Musel jsem se mu asi jevit jako naprosté zjevení. Dlouhý vlas, černá bunda od Vietnamce, na nohách prestižky schované pod retro riflemi a v ruce Startku. Tedy vlastně Chesterfieldku.
     Podíval se na mě vlídnýma očima. Byl to človíček již zřejmě chvíli před penzí a chtěl si doklepat svou službu v klidu a teď najednou tohle. Z úst mu vyletěl dlouhý obláček páry, jak si zhluboka povzdechl a zeptal se mě, jak vypadá a co má na sobě? Víte, potřebuju co nejvěrnější popis a dám ho okamžitě hledat. A vtom nás oba popadla nějaká ta Vánoční nálada nebo co, protože jsme se začali oba usmívat a bezděčně pokyvovat hlavou. Tak to bude asi problém, odpověděl jsem smutně a se slušným nashledanou a příjemnou službu, jsem se rozloučil.
     Nachytal mě. Uvědomil jsem si celým svým já, že to nevím! Na chvíli jsem se zastyděl, ale opravdu jen na chviličku. Jen, jako by si lesní žínka odkašlala. Kdo ví vlastně, jak Ježíšek vypadá? Začal jsem se tedy ptát známých, abych zjistil, jak si ho představují.
     Jako andílka, medvídka, skřítka, ježka, kašpárka, malýho rozesmátýho chlapečka s kudrlinkama a rolničkama, který za sebou po sněhu táhne sáňky a na nich veze dárečky pro všechny děti. No ten se prohne, blesklo mi. Nakonec jsem se k žádné podobě stejně nedopátral. Kdybych ony představy matematicky sečetl a zprůměroval, byl by vlastně Ježíšek příšerná obluda a tak jsem to raději vzdal. Ještě s ním strašit děti. To tak. No to už by bylo fakt dost. Jen ať si každý tu svou představu hýčká sám.
Prostě, není tudíž divu, že už mě ty Vánoce ani nebaví. Když pominu, že co chvíli cítím, jak mi něco červeného zabodává svůj pohled do zátylku a že je mi z toho všeho smutno a kolem osrdí se mi rozlévá podivná tíseň, tak je to naprostá degradace tohohle národa. A to je škoda.
     No a k tomu ještě tohle počasí...