Žít mezi písmenky

Viděla jsem tě poprvé na rohu ulice, to tam tak týden stálo nové knihkupectví. Díval se do jeho výlohy, rukou opřený o sklo a druhou jsi měl v kapse. Má vzpomínka je inkoustový cákanec, a ten mi v hlavě usychá a bledne. Už si vůbec nepamatuji, cos měl na sobě. Ale to, co je stále živé, je moje přání.

Pamatuju si, že jsem v tu chvíli chtěla jediné. Být knihou, na kterou ses tak díval. Být jí a být jí ve chvíli, kdy by sis ji šel koupit. Být přesně tím výtiskem, který by sis nechal zabalit a odnesl domů.

Toužila jsem být uložena ve tvém batohu, být odnášena k tobě domů, kde bys mě vzal do rukou, vybalil a začal si mnou listovat. Stránku po stránce, abys četl v mých písmenkách … dívala bych se ti do obličeje, nechala se přečíst …

Ale nakonec bych nejspíš skončila jako spousta jiných knih, které už podruhé neotevřeš, protože nejsou dostatečně dobré. Prostě si z nich neodneseš to, co chceš, nedají ti nápoj pro duši, který tě rozzáří, který ti dá smutek nebo radost, to je jedno, protože ať je to cokoliv, je to přesně to, co potřebuješ dostat do žil.

A když jsem se probrala ze svého snění, byl jsi pryč.