Pravda, láska a co dál?

Hoax využívá toho, že máš strach. To je přirozené.

Přirozeně vzniká potřeba strašit, tak i reflex strachu.

Jako kaluž není bez kapky deště, tak ani člověk není bez strachu.

  Je to bezmoc. Mluvíš o tom tak zaníceně. Ta věc tě kompletně ovládá. Taky jsem v tom byl. Sice v jiné době a v jiné barvě, doslova, ale ... ale asi nic. Vlastně vidím, jak jsem tenkrát ve jménu ideologie totálně ztratil sám sebe. Totálně.

  Skutečně je to jako dívat se do zrcadla. Když se na tebe dívám, tak přesně vidím aroganci, pohrdání, domnělý intelekt, víru, touhu, bolest i strach. Přesně vidím zpětně, jak jsem se tenkrát cítil, co jsem potřeboval a co naplňovalo moje potřeby.

  Říkám si, proč k tomu došlo.

  Asi tím ústředním bodem bylo těžko uchopitelné prázdno, které jsem v sobě od malička měl. Úplně od malička ne. Vzpomínám si na chvíle štěstí. Na chvíle stability, identity, plnění tužeb a snů. Když se ale rozpadla naše rodina, tak jsem zeslábl. To je jasné. Kdo by dokázal dále cítit, ucpali-li mu nos.

  Vzpomínám, jak jsem v noci usínal s pláčem, že doma není táta. I teď, ve svých 32 letech, když to píšu, tak se o mě pokouší slzy. Miloval jsem ho. On miloval mě. Miloval i moji sestru a mou matku. Jeho ženu a jeho děti. Rodinu.

  Bylo nám teprve 6 let, když se to celé rozpadlo. Nechápu to. Proč to tak muselo být? Je mi 32 let a žiju plnohodnotný a celkem spokojený život. Přesto cítím, že jsem se s tím stále ještě nevyrovnal. Nechápu to, nerozumím tomu. Mé srdce má velkou jizvu, obrovskou. Proč se lidé milují a pak se nenávidí?

  Moje matka, můj otec, má sestra. A já.

  Ten výbuch, který přišel, zničil komplet všechno. Můj otec se najednou stal živořícím hledačem štěstí, který už zanevřel na život a jen čeká, až umře. Moje matka se stala lhářkou a podvodnicí s panickým strachem, že jí někdo ublíží nebo okrade. Ségra je miláček a strašně mě mrzí, že je taková uzavřená a odmítavá. A já? Chlap, který si s tím vším, tak nějak nevěděl rady.

  Co když vůbec nevím, kdo jsem? Co když moje pravé já je skryté v dětském traumatu? Co když moje pravé já už neexistuje? Co když zaniklo se zánikem naší rodiny. Tak mi to přijde. Sice se říká, že člověk je tím, co prožil, ale když se podívám dovnitř svého srdce, tak opravdovost - sebe - jsem ztratil. My všichni. Matka, otec, sestra, já. Proč se to děje? Proč se stále více rodin rozbíjí? Skoro jakoby rodina, která stále žije spolu, byla podezřelá. Jak to dělají? "Ta ženská musí strašně trpět". "Ten musí být pod pantoflem až to hezký není" ... No ne, fakt. Vždyť ten vzor, ten obraz rodiny se snad už úplně ztratil. Co to je za dobu? Co to je za život? Vždyť my spolu vůbec neumíme být. Toužíme po vzájemnosti a nedaří se nám to. Rozpadá se nám to v rukou jako spálené dřevo z ohniště, které už dávno nehoří.

  Přijdeme do práce a kafráme na šéfa, na kávu, na práci, na podmínky, na počasí, na manželku, na všechno. Ale fakt úplně na všechno. Vždyť takhle to nejde žít ten život. Myslím to vážně! Co z toho máte? Vždyť to je tragédie. Celospolečenská tragédie. Doslova a do písmene. A mě to mrzí strašně moc. Všechno stojí za prdel. Všichni tady chodíte a furt se vám něco nelíbí. Stále se povyšujete jeden nad druhého, ale ve skutečnosti jste v prdeli všichni. Vždyť vy neumíte žít! A já s Vámi.

  Z neschopnosti žít srdečně a s radostí se vyvinula tahle rakovina, která nás zežírá. Totálně. Možná to není neschopnost, ale přirozenost. Možná je to normální, že když se květina nezalévá, tak povadne. A když se nezalévá vůbec, tak prostě uschne. Ale co my to teda potřebujeme, abychom žili naplno a spokojeně? Odpověz si potichu sám.

  A když to nemáme, tak se to celé nějak porouchá. Láska.

  Václav Havel říkal "pravda a láska zvítězí" - zajímavé. Tento dopis jsem započal postesknutím nad tím, jak se nedaří pravdě. Teď píšu o tom, jak se nedaří lásce. Teď se mi z toho zamotalo pero, ale ještě si chvíli budu povídat a určitě se něco dozvím. Něco, co už dávno vím.