Mraky solných roztoků

Prší. Vlasy se jí lepí k hlavě. Pramínky vody jí stékají po tváři. Nikdo nepozná, že pláče. Déšť všechno skryje, dokonale ji skrývá přede všemi. Prší tak hustě, že není vidět na krok. A i kdyby jí někdo uviděl, tak by si pomyslel, že třeba na někoho čeká. Prší tak hustě, že nejsou slyšet její vzlyky. A i kdyby jí někdo slyšel, mohla by se se smíchem otočit a říct: „Ahoj! Jak se máš? Já tu čekám na přítele. Za chvíli přijde, nemusíš se bát, že by mě tu nechal čekat hodiny a hodiny v dešti. Ne nemusíš tu se mnou na něj čekat. Promiň, zní to jako bych tě vyháněla, ale víš… No víš, jak je to se třetím člověkem, který se přidá k pubertálnímu, zamilovanému páru. Tak se měj dobře a napiš mi. Hrozně mě zajímá, jak to dopadlo s tím… No však ty víš s čím. Někdy se sejdeme! Všechno mi povíš. Dlouho jsme se přece neviděli! Mám tě ráda. Hodně štěstí! Ahoj!“ Ano, tohle by řekla všem. Samozřejmě s úsměvem na tváři. Se smíchem. S radostí. To se od ní přece očekává.

Tohle všechno by udělala bez ohledu na to, jak se momentálně cítí. Nikdy, by nikomu neřekla, co cítí. Nikdy by nikomu neřekla, co je v jejím srdci. Radost je to, co se od ní očekává. Premiantka. Inteligentní, talentovaná, ve všem perfektní. Milá, hodná, usměvavá. Vždy ve středu dění, vždy vše organizuje. Když jí někdo požádá o pomoc, nikdy neodmítá. Takový anděl. Anděl rozdávající štěstí, klid, smích. Dokáže utěšit kohokoliv trpící úzkostmi, umí zahnat všechny chmury. Její úsměv dokáže rozehřát i ty nejzamračenější tváře. Není člověka, který by ji neměl rád. Až na jednoho.

Je zima. Její tělo si to neuvědomuje, v její mysli, na něco tak jednoduchého jako je zima, nezbylo místo. Stojí tady snad déle než hodinu. Snaží se uklidnit. Snaží se vnímat, kapky deště. Snaží se nevnímat hlasy, nekoukat se na pohybující se siluety lidí, kteří ve skutečnosti neexistují. I když jsou u ní tak blízko, že se jí otírají o oblečení. Ví, že neexistují. Ví to. Ví to! Ona to ví! Nejsou tam! Jsou jen v její hlavě. Nemůžou jí ublížit. Tak proč, teď cítí ruku na krku a dusí se? Nic jí neudělají. Odmítá otevřít oči. Oni neexistují!

Stojí ve tmě v dešti a dusí se. Je to jen v její hlavě. Nemůže se nadechnout. Je šílená. Temná ruka stále svírá její hrdlo. Všechno je to klam. Ruka stále vyvíjí stále větší tlak. Ona se nachází v jakési letargii, možná kvůli tomu nedostatku vzduchu. Co se to děje? Najednou slyší nějaké hlasy. Šeptají. Mluví. Křičí. To jí probírá. Otevře oči a uvidí temnou siluetu člověka s podivnými proporcemi. Malá podlouhlá hlava. Hlava nemá tvář. Nohy jako by postrádaly klouby a mohly se ohýbat na všechny směry. Oni jsou skuteční! Můžou jí zabít! Existují! Ona to ví! Ví to! Ví to.

Tenké, ale silné ruce se odmítají pustit jejího krku. Zvedne své vlastní ruce, ale ty jako by náhle ztratily klouby a klátí se jako ve větru. Nelze je ovládat. Nedokážou odtrhnout jeho pavoučí ruce. Neví, co má dělat. Hlavou pohnout nemůže. Nohy, jako by náhle byly hřebíky přibité k zemi. Pomyslí si, že tohle je snad její poslední okamžik života. Lepší život si přát nemohla. Už se skoro vzdá, ale ty divné hlasy pořád něco křičí. Irituje jí to. Co po ní teď chtějí? Umírá. To jí nemůžou pomoct?

Kéž by přišel nějaký hrdina, všechny tyhle stvůry kolem ní by pobil. Pak by si jí mohl vzít za ženu, měla by dvě děti a žili by v nějakém srubu, chodili do sauny, stanovali by. Počká na něj. On přijde a zachrání ji. Osvobodí ji od těch strašných muk. S touto myšlenkou se oddává světlu, které se k ní přibližuje z veliké dálky.

Teď by to opravdu vypadalo divně, kdyby jí někdo viděl. Ležela na zemi v blátě. Ale pořád by se to dalo nějak vysvětlit. Omdlela, protože je háklivá na změnu tlaku, má nízký tlak nebo něco úplně jiného. Horší by bylo, kdyby jí někdo viděl po probuzení. Promočená zabahněná holka vehementně děkuje neviditelnému člověku. Vypadá to, jakože mu podává ruku. Teď ho zase nejspíš objímá. Nahlas mluví. Jak je šťastná, že jí právě zachránil život. Vypráví svému hrdinovi o tom, že chce bydlet ve srubu, chodit do sauny, stanovat. Skládá někam do vzduchoprázdna kompliment o krásných modrých vlasech. Pak odchází pryč a pravou ruku má podivně nataženou, jako by něco držela. Něco, co vidí jen ona.

Je tak šťastná. Její hrdina přišel, pevně jí drží za ruku. Zachránil ji. Paneláky odhazují svůj šedobílý šat, klaksony jdou spát, vařečka se stává květinou a rázem je den matek. Ona skáče s lehkostí veselosti, tu pirueta tu rittberger a za ním axel. Její společník samozřejmě tančí s ní a zpívá si při tom veselou písničku. Plují šedobílým světem, proplouvají mezi světly aut, pach ethanolu se k nim odmítá přidat. Jsou spolu volní jako ptáci, volnější než oni, poněvadž nemají na starosti žaludky svých mláďat ani své vlastní.

Celý den se k nim déšť neodváží přiblížit a smog přejímá vůni toaletního osvěžovače vzduchu. Avšak s prodlužujícími se stíny, se jejich skoky zkracují a zkracují. S posledním paprskem mizí poslední skok. Tanec se proměnil v obyčejnou chůzi. Její hrdina, její ztělesnění osvobození se od všech trápení, její naděje na lepší zítřky se pouští její ruky.

„Proč? Proč mě necháváš samotnou ve tmě a nejistotě, proč tu pro mě nejsi?“ křičí na něj slova černé barvy, která skryje všechny vykonavatele přání. „Nikdy jsem tu nebyl a zároveň jsem tu byl vždy, s nikým nikdy nejsem, ale zároveň ho pronásleduji celý život. Nejsem žádný hrdina, to ty musíš být hrdinou. Ale už je pozdě na hrdinství,“ s touto odpovědí se vytratil kamsi do země nezemě a ona padala a padala a už nikdy nedopadla.

Osvobození, v které tak doufala, se proměnilo na mramor, kterým porůstá břečťan a který nikdo nečistí. Ona sama se proměnila na růže, které jednoho dne jeden skladatel na náhrobní kámen položí.