Jonah

Zvon pod lehce podmračenou oblohou svolával usedlíky Zark Brewythu do místa modlitebního.
Neboť byla neděle, den, kdy božstvu mocnému vzdát čest bylo zvykem.
Vrata svatostánku otevřena, sváteční obleky a vážné tváře. Byl k tomu vhodný čas.
Jen pro Jonaha Beathana ne. Otrhaný, zamatlaný, naháněl smetí z kočičích hlav na svůj dvoukolák.
Jedna z tváří, stoupajících po schodech, na něm na okamžik spočinula pohledem.
"Chudák. Je mi ho líto..."
"Nech ho," pravila tiše žena. "Takový buran vůbec netuší, co se sluší..."
Přestože mluvila tlumeně, Jonah ji zaslechl.
Pousmál se, opřel koště o dlažbu, zvedl hlavu a toto pravil:
"Nelitujte mě, drazí občané Zarkbrewytští. Já nemusím za svým božstvem chodit do svatostánku, abych ho potkal. Mám ho ve svém srdci, ať jsem kde jsem, ať dělám co dělám..."
Jakoby účinkem těch slov, mírně podmračené nebe se na okamžik rozevřelo a nechalo proniknout slunečním paprskům na zem. Nic víc.
Všichni mlčeli. Jen zvon zněl.