Tma

     Nic… Prázdnota mé mysli je nekonečná… Na druhou stranu je v ní, díky tomu, hodně místa. Otázka je, čím ji zaplním? Nevím… Stále nevím a opravdu se snažím něco vědět, ale nevím nic… Je to zvláštní pocit – mít v hlavě totálně prázdno… Podívám se na nebe a vidím hvězdy – jsou krásné. Skoro se jich mohu dotknout… A mám tušení, že se za chvilku něco stane. Co to bude? Také nevím, usmál jsem se, ale prý to bude fajn. Tak čekám… Pořád se nic neděje, i když to není úplná pravda. Co chvíli na nebi proletí nějaká kometa, spadne hvězda a to i doopravdy a ještě se k tomu ve vesmíru blýská… Jsou to zvláštní úkazy a pěkné na pohled. Najednou zavane slabý větřík, po chvíli znovu a za další chvilinku zase, ale jinak se nic neděje. Stojím a čekám… Všude je klid… Když tu ucítím na rameni mírný tlak… Jakoby mi někdo na něj položil ruku. Instinktivně se otáčím, ale nikoho nevidím… Asi se mi to jen zdálo… Ale ne, nezdálo, protože to cítím znovu… Tentokrát dělám, že nic – i když jsem uvnitř velmi neklidný… Ovšem, dlouho to nevydržím. Připravím své svaly a najednou se prudce otáčím a vzápětí ustrnuji v němém úžasu… Vidím před sebou siluetu postavy – ženy. Jemně světélkuje a vznáší se kousek od země. „Jsi duch?“ pravím opatrně a očekávám odpověď, ale dostalo se mi něčeho jiného – bytost se zasmála a zmizela… Jen tak… „To se nedělá takhle mizet!“ zvolám do noci… Točím se dokola, až se mi z toho začne motat hlava, ale nikde ji nevidím… Najednou se hlasitě zasmála. Otáčím se za zvukem, raději proti směru předchozího pohybu – nechci se ztrapnit pádem… Je tam - vznášející se a smějící od ucha k uchu… „Směješ se krásně, ale teď vážně, kdo jsi?“ Na to se začala ke mně přibližovat. Hrdinně stojím, protože jsem chlap a hned tak něčeho se nepolekám, že… Je čím dál blíž… Už je až možná moc blízko… Ne možná, už JE MOC MOC MOC blízko a mé tělo se stává jedním velkým klepadlem… Předstírám, že se vůbec nebojím a to ani teď, když se na mně dívá přibližně z deseti centimetrů… Najednou zmizela a hned na to se u mého ucha ozvalo: „BAF!“ a víc nevím - omdlel jsem…

     Po chvilce pomalu nabývám vědomí a otevírám oči… Co se stalo? „Co myslíš, že se stalo?! Trošičku jsem tě poškádlila!“ zasmála se a dodala něco, co mi pomohlo se velmi rychle zmátořit: „Ty a chlap?!“ Prudce jsem se postavil: „Lekání je podle tebe normální??!“ rozzlobil jsem se. „Jo,“ odpověděla s naprostým klidem. „Ráda lidi škádlím – jsou při tom velmi roztomilí,“ a opět se krásně usmála. Můj vztek rychle vyšuměl, protože jsem si uvědomil, že bych na jejím místě dělal to samé. Dokonce jsem se i pousmál… Přiletěla ke mně blíž a pak zvážněla: „Musím ti říct, proč jsem tady. A vím, že se ti to nebude líbit,“ Znervózněl jsem… A skoro jsem ani nechtěl, aby pokračovala… „Chápu, čtu ti myšlenky, ale opravdu není zbytí… Jsem tady totiž - pro tebe… Říkají mi – Smrt.“