Nová životní epizoda - PSISKO

 

 

z cyklu Žalmy paupera 

 

Nová životní epizoda - PSISKO

Celá věc skýtá mnoho zajímavého.

Onen chlupatý raubíř dostal zelenou po pěti letém nátlaku a spoustu podmínek k budoucí organizaci pro vášnivou psíkařku, mou spolubydlící lásku Nancy. 

Považuji ho za hromosvod jejího mimořádného zájmu vůči mně. Dva středobody vesmíru jsou víc než jeden. 

Od uchovnění si slibuji míň interakcí, a tím více času, ale i pokoutného soukromí (třeba po očku sledovat erotické záběry v čase venčení, že? tvorba další závislosti na dosah ruky). Ale také půjde o kvalitní legitimní důvod pro necestování. 

„Od tý doby, co máme psa, jsme nikde nebyli.“ 

Hurá, být nikde nejde a být tady je stejné jako jinde, akorát mnohem prospěšnější. Kultivuješ prostředí, tím sebe, a pak znovu prostředí. Přístavů sis užil dost a co z tebe vyrostlo...

Nakonec ale, pokud se s N. rozejdu, budu si kvůli psí peripetii připadat ještě více osamělejší, než si psím způsobem zvyknu, i takové paradoxy je potřeba si nejen připouštět, ale umět je vyslovit nahlas. 

Katastrofa ze všech stran. Krom toho cestování teda. 

 

Rozlučka se svobodou v předvečer odjezdu pro ohaře do Ohařů u Kolína. 

 

U Švejka v Riegrovce (ulice městských radostí)

     Je mi to jedno, ale radši sedím vevnitř.

          Ale jinak je mi to jedno.

               Na zahrádce dobrý, můžeš kouřit, 

                         pozorovat promenádu, vnímat letní vánek apod., 

                                  vevnitř stejně lepší        Vysvětlovat to tu nechci.  

                                                                                    To bych zas zbytečně 

                                                                                                                                                                                                                                           ujel.

                                                                                     

 

Jazzrock café. Sedláčkova ulice.

Dlouhý bar, runway pro noční lety.

Kromě dvou dívek, jejichž vztahy vypadají bledě:

„Neboj, však ty si najdeš někoho chytřejšího.“,

„Zase podnikatel, myslíš, že z toho jsem odvázaná?“,

v podzemním krytu nikdo není.

Jó, podzemí - předzahrádka nehrozí.

Nejlepší varianta.

Postupně pivo, skotskou, dva koktejly s vodkou (tam má člověk "svý jistý",

vodka to je moje gusto

bez vodky mám v srdci pusto),

zatímco Nancy chroustá různý ovoce s ginem. 

No co, původně jsme uvažovali o několika nocích na Šumavě, když už mám jeden týden v roce volno, pak jsme to zkrouhli na noc v Pardubicích, abychom rozpůlili cestu do východních Čech pro ten kynologický experiment a ve finále jsme si přiznali, že cestovat je marnost.

Plzeň vyhovuje.

„Zaplatím dovolenou...  MHD a ňáky vodky.“

Chi Chi (vodka s piňakoládou). Show must go on.

Nezáleží jestli červenej nebo modrej roh, důležitý je unést ty rána. 

Propadli se oteklý tváře. 

 

Hraje Bill, Lucie, Wanastovky, Sto zvířat, Brychta, díky tomu se sedí hned líp, nemusíme se spolu tolik bavit.

Ten pes má víc dokladů než já a od zítra mi překope realitu. 

Rozptylový podmínky cinknutý.

Doma si otevřu ještě portský, piju rovnou z flašky, baňatá láhev každou chvilku klepne o konferenční stolek. 

Drak se ráno nekoná. Pohoda. 

Snídaně v McDonald v Praze, obslouží nás z větší části umělá inteligence, flirtování s obsluhou skončilo. 

Pamatuju si, jak jsme kdysi (9 let zpět?) jeli na fotbal do Vršovic, já si nechal zavolat vedoucí pobočky. 

Přišla a velmi profesionálně se mi optala, co potřebuji. Ctižádostivá, ambiciózní a příjemně kyprá bruneta. 

Požádal jsem jí o telefonní číslo. K překvapení všech mi ho nadiktovala a odhodlaným krokem se opět vypařila do zákulisí. Na mou následnou sms zprávu Hej? ale nikdy neodepsala. Byl to právě tenhle McD na Jižní spojce. Viktorka tehdy v Ďolíčku remizovala 2:2. Aspoň bod. Ale zpět k čuchání psoviny.

Zdvořilostní konverzaci jsem upoceně přečkal, image solidního mládence, kterého k agility zálibě přemluvila přítelkyně, zůstala nepošramocena. 

„Chci ho naučit probíhat pod nohama při chůzi,“ sděluji exaltovaně. „Mohl bych poprosit trochu vody?“

 

Psík cestu do Plzně, až na několik drobných extempore, prospí. U Berouna míjíme čerstvou a jak se později dozvídáme vážnou nehodu, přes trosky aut na poslední chvíli projedeme, v opačném případě bychom i s rodinným novicem uvízli drahnou dobu na rozpálené dálnici.

 

A už se kolíbá Košutkou. Výtah, vykulené oči. Opatrně bloumá po bytě. Ospale. Co chvíli sebou šlehne a předstírá relax. 

Zaleze pod konferenční stolek, na kterém stále jako bachratý totem míru stojí nedopitá láhev portského, a trochu mňouká a trochu kňučí.

 

„Co budeme dělat? Plzeň mu zjevně nevyhovuje.“ 

„Vrátíme ho? Vypadá strašně smutnej.“

 

Psovitá šelma se sobolí barvou srsti se schoulí do klubíčka. Mlčky pozorujeme jen prosebně mžourající očka. 

Pak ten zklamaný pacholek usne. A spí. A spí. Vždyť je to ještě štěně!

S Nancy na sebe koukáme jako v typické filmové scéně, kde se obávaným zločincům, v tomto případě únoscům, dostane nedopatřením do spárů malé dítě. Ač nelida, zabít ho nechceš. 

Zbývá jedno, pořádně ho zapít. 

 

A vy, náhodní kolemjdoucí?

Seznamte se, právě se probouzí spasitel i nezastavitelný krutor, manipulativní prospěchář s krycím jménem Čenda, oddaný ohař z Ohařů.

Havanský psík (Havana - hlavní město ostrovního státu Kuba, pozn. autora) nový a již toliko angažovaný obyvatel Plzně, devótní fanoušek Viktorky, původem ostrovní nabroušený rafan, nyní pes městský a hospodský, takříkajíc salónní. 

Ultrapes, čeledi psovité, řádu šelem, třídy savců, kmenu strunatců. 

Horečnatý posluchač punku, hafan z periferie, bájný desperát známý jako sobolí chuchvalec.

 

Cheers! 

Cheers, puppy!

 

 

...