Tajemství noci

Budík nezazvonil ani tentokrát. Nezvyklé ticho se rozhostilo celou místností a hodiny ukazovaly devátou hodinu dopolední. Bylo pondělí ráno – ráno skoro jako každé jiné. Pokoj, v němž spala ona, byl cítit cigaretovým kouřem, v hrnku na nočním stolku stála nedopitá káva. V místností bylo temno, jen jemný sluneční paprsek pronikal skrz záclony, jakoby se slunce snažilo poodkrýt tajemství včerejší noci. Probudil ji sen, v němž stála nahá uprostřed prázdnoty a zem se pod ní začala propadat. Leknutím s sebou cukla a otevřela oči. Posadila se na posteli a zhluboka se nadechla. To, že je opravdu vzhůru ji napovídala prudká bolest hlavy, kterou v ten moment pocítila. Jasně, kocovina. Nebylo to poprvé ani naposledy. Tento stav jí byl důvěrně známý. Už tolikrát chtěla přestat utápět svůj žal v alkoholu a přesto vždy znovu pokušení podlehla. Pila, aby nemyslela, aby otupila všechny smysly a potlačila bolest, která se v bdělosti drala na povrch. Světu na ní nezáleželo, nebyla pro něj důležitá a alkohol byl jediným přítelem, kterého v tu chvíli měla. Přítel, který se nad ránem stával jejím největším nepřítelem.

„Jak jsem se proboha dostala domů?“ zeptala se sama sebe. Poslední, na co si pamatovala bylo, jak sedí u baru a upíjí ze skleničky vodku. Včera měla špatný den, proto pila víc než obvykle. O to víc ji také dělalo problém rozvzpomenout si na včerejší noc.  Pod postelí se povalovala hromada oblečení, prohledala ji, jestli v ní nenajde něco neobvyklého.  Krom toho, že oblečení bylo vzorně poskládané, neshledala na něm jinak nic zvláštního. Sebrala ze země kabelku a nahlídla dovnitř. Mobil, peněženka, klíče od auta, doklady – vše na svém místě. Vzala do ruky mobilní telefon a odemknula. Dvanáct zmeškaných hovorů z neznámého čísla. Nevybavovala si, že by někomu dávala svoje číslo. To nedělala téměř nikdy.

„Je to jenom o rozhodnutí“. Ozval se zřetelně hlas v její hlavě.  Nevěnovala mu pozornost, takových výplodů její mysli bylo plno. Neměla dojem, že by rozhodovala o svém životě, prostě se jen vezla ve vleku událostí, které se odehrávaly. Za chvíli se ale může odehrát velký průser, jelikož je to už hodina, co měla poslušně sedět ve své kancelářské židli a ťukat do počítače. Místo toho seděla doma a měla dojem, že se její hlava rozletí na milion kusů. Vzala telefon a vyťukala číslo do práce.

Volané číslo neexistuje. Nechápala, číslo měla správné. Možná ale šéf číslo změnil aniž by ji řekl. Proč by ji ale nedal vědět?  V hlavě se jí rozjela kaskáda pochybností o sobě samé. Copak už nestojím ani za to, aby mi sdělil svoje nové číslo? Všiml by si toho někdo vůbec, kdybych tam ani nepřišla? Nebo kdybych prostě úplně zmizela z tohoto světa? Změnil by se vůbec svět, kdybych tu nebyla?

Na displeji telefonu se objevil další hovor. Třináctý. Koukala na neznámé číslo, co když je to šéf? Možná je to jeho nové číslo. Běžně nebere cizí čísla, ale teď musí udělat výjimku. Možná je to důležité.

„Haló!“ 

„Háló“ Ozval se mužský hlas na druhém konci.

„Kdo je tam?“ Zeptala se.

„Kdo je tam?“ Zeptal se mužský hlas.

„Proč mi voláte?“

„ Já vám nevolal, vy voláte mě, co potřebujete?“ 

„ Ne, já jsem vám nevolala.“ Odpověděla zmateně.

„Co po mě chcete?“ Naléhal mužský hlas.  

Zavěsila.