Oblíbené místo?

Léto je v plném proudu svých teplých vod. Vládne slunce, světlo a dobrá nálada, ale každého se občas rozhodnou navštívit myšlenky černějšího rázu. Tak jako dnes mě. Celý den prokládám milovanou hudbou, a když mi vlastně sentimentálně laděná nálada vyhovuje a vyžívám se v ní, jako je tomu právě teď, rozhodnu se absolvovat pouť na jedno z nejtemnějších míst vůbec.

Dveře z naší "Narnie" za mnou zaklapnou a já se vydávám do hřejivého dne. Přejdu pár silnic a dostávám se ke klidnější a osobnější části výpravy. Prochozenou alejí, kde si se stromy šeptá jen vítr, se dostanu k mohutné, kovové, černé bráně. Uctivě pozdravím a směle se pozvu dovnitř. Rozlehlé místo mě přivítá svou zvláštní atmosférou. Ponurá záhadnost s jakousi podivuhodnou lehkostí. Líbí se mi izolovanost tohoto místa, kde se čas zastavil. I přes jasný horký den je vše pokryto mrazivě ledovou rouškou klidu a tajemna. Lidé tu nacházejí odpověď na jednu z největších otázek lidstva, bohužel už ji nemohou nikomu vypovědět, každý si na ni musí přijít sám. Chvíli se tu procházím a nechávám svobodně plynout chvíle bytí. Myšlenky se předhánějí jedna za druhou. "Co budeš dělat se svou současnou situací?" ptá se bezprostředně jedna. "Jak bylo všechno dřív, jak to bude dál?" odstrkuje druhá první. Nechám je, ať si ve svém ringu zápasí a snažím se relaxovat pohledem na krásné stromy a sochy. Chmurně se ještě zamyslím nad pár zlatě vyrytými daty a s rozloučením zmizím dřív, než slunce skončí svou každodenní službu.