Déť uprostřed léta

Bílošedá hutná vlněná deka přikryje oblohu, slečny v minisukních se zachvějí zimou. Prvních pár nesmělých kapek zkouší, jestli je země na déšť připravena, tak jako nesmělý mladík prvně políbí rty své dívky.

A déšť!

Prudký, chladivý, neutichající a nečekaný, ach jak všichni lidé doposud věřili, že se deka prosvítí žlutavým hřejivým slunečním světlem. Tisknou se se k sobě schoulení pod stříškami a zastávkami, ti co mají deštníky to dnes vyhráli, protože všichni musí nakonec vykročit do stále trvajícího deště. Ta tam je rozjařená jasnost a jásavost předcházejícího léta. Kdo nikam nemusí, nejde a kapky na okenních římsách a tabulkách jsou jako dávná indiánská ukolébavka, která rázem uspala celý svět. Celý svět, kromě dešťových kapek, které neúnavně do nekonečna tančí svůj odvěký tanec.