Už se klubu

Už se klubu. Všude kolem jen tma a těsno. Cítím potřebu se z té skořápky dostat a spatřit něco, o čem se mi nesnilo. Nevím proč, ale chci tak moc, že si ani nevšímám ostré řezavé bolesti. A už vidím světlo! To neznám, naprostá novinka. Zatím vše vypadá nadějně, mnohem líp, než černo, horko a žádný prostor kolem.

Všechno se mění. Bolest ustoupila. Narodil jsem se v pořádku, navíc sotva v půli jara, tudíž mám dost času, než bude zima. Protáhl jsem si křidýlka a chvilku mi trvalo, než se povedlo pořádně otevřít oči. Moji sourozenci vypadali strašně malincí, určitě jsem největší z nich. Nemám je rád. Okamžitě mi došlo, že ani nikdy mít nebudu. Chci je zabít, shodit dolů, nechat vyhladovět, vyklovnout jim oči. Nesnáším je. Všechny tři. Upřeně na ně koukám nenávistný pohledem a oni jen piští a volají mámu. Máma sedí na okraji, na nejurostlejší větvičce tohoto hnízda a chystá se na lov, aby nás nakrmila. Nejspíš jí nevadí moje odlišnost od ostatních, narodil jsem se tu, stejně jako všichni ostatní.

Odletěla. Předem jsem rozhodnutý nechat „sourozence“ hladovět a matčin úlovek si nechat jen pro sebe. Čas plynul pomalu, a já pozoroval, jak se ostatní pode mnou snaží co nejrychleji dostat ze zbytků skořápek. Nechtěně jsem je zahříval, ale udělám s nimi krátký proces. Rozhodl jsem se, že začnu hned. Musím takticky. Prodíral jsem se na dno hnízda, velice nenápadně, abych je vytlačil, a aby nepojali podezření hned ze začátku. Ačkoliv menší, mají přesilu. Jedno z mláďat se začalo blížit na hranici mezi hnízdem a hrozivou propastí dolů. Ještě slepé se nedovede bránit, neopeřené nepoletí. Dostat jej přes okraj bude největší oříšek. V dálce jsem spatřil blížící se matku, což ve mně vyvolalo ještě větší snahu, co nejrychleji dodělat alespoň jedno. Milimetr, nebo dva ho dělily od smrti. Použil jsem zobák, abych ho mírně popostrčil. Dopadl, když jsem snědl svou první žížalu. Ostatní oříšci pode mnou neměli šanci ani na menší než malé sousto, koneckonců pod mým tělem vůbec nešli vidět. Jak směšně malincí.

A matka nás opět opustila, aby ukojila mou touhu po potravě. V očích ostatních ptáčat jsem spatřil strach. Báli se mě, snad víc než kočky. Začali na mě dorážet, a klovat mě ze spodu do břicha. Pořádně jsem zabral a dral se proti nim. Uvědomil jsem si, že ostré zobáky pode mnou mě zranily. Krev. Poposkočil jsem a oni využili šance dostat se ven z úplného dna, aby měli více prostoru pro boj. Nevyhrají. Jejich naivní vzdor mi hrál do karet. Skočil jsem směrem doprostřed, na jejich místo v nejhlubším bodu hnízda. Ocitli se nade mnou, mnohem blíž okrajům, než předtím. Všechno běželo tak hladce. V zápalu hry na život a na smrt nikdo nepostřehl ani kočku, co se hbitě blížila po kmeni k nám, ani matku, jak se vracela kolem řeky, lemované vysokými topoly. Myslel jsem, že mám vyhráno. Další oříšek rozlousknutý na zemi pod stromem. Zbýval jeden. Kočka seděla na větvi, evidentně se velmi bavila naším zápasem. Vyrušil ji až nedaleký, i pro kočku sotva slyšitelný, ale pořád slyšitelný šum křídel. Číhala na matku, která se už z dálky za letu soustředila jen na hnízdo, proměněné v bitevní pole její rodiny. Šelma s načasováním vystartovala a skousla. Matka dolétla s poraněným křídlem do hnízda, s nutností zachránit to poslední ze svých drobných černobílých mláďat. Vrhla se mezi nás, já jen nastavil zobák s očekáváním další lahodně šťavnaté hmyzí nadílky. Ta hloupá koule chmýří vedle se ze samého strachu nepřestávala ohánět zobákem, až nešťastnou náhodou, doprovázenou mou škodolibou radostí, klovla vlastní matce do oka. Instinktivně bránila a zaútočila proti tomu, co ji připravilo o zrak. Dítko zavrávoralo a můj cíl se stal pokořeným. Žádné malé ničemné potvory už neohrozí můj růst ve statného pěvce. Hnědá samice seděla vysíleně ve svém vlastně vybraném hnízdišti.

Teď jsem to byl já, kdo se bál. Kočka se rozhodla dojít si pro potravu. Vzala matku do zubů a mě si jen změřila nechutným pohledem. Odešla i s ní a ona se už nebránila. Zůstal jsem sám. Dlouho trvalo, než se setmělo. Moje první noc. Bál jsem se všeho, včetně tmy, vytí vlků a houkání sov. Pořád sám, hladový, malý, menší než se zdám. Tak hladový, uprostřed hnízda, kam žádná oříšková máma už nikdy nepřiletí. Možná si pro mě přijde kočka, až opět dostane hlad. Byl duben, sotva půlka jara, když jsem poprvé a naposled usnul v osamoceném hnízdě směšně malého střízlíka obecného.