1. Kapitola - Podobnost bláznů

V místnosti byla už poměrně tma, jak se venku začalo stmívat, a Läde Järvinen seděl na kancelářské židli u svého moderního laptopu. Jeho pokoj byl nezvykle obrovský a moderně zařízen, což přes neskutečný nepořádek nebylo občas poznat. Napravo od prosklených dveří vedoucích do místnosti byla veliká skříň až ke stropu s posuvnými křídly, jež po otevření odhalila obsáhlé prostory zaplněné oblečením a jen krátká část celého vnitřku byla věnována vysokému zrcadlu vsazenému přímo do dřeva na zadní stěně. Levá strana zdi u dveří byla zakryta knihovnou, ale ta byla, na rozdíl od skříně, knihami zaplněna jen z poloviny a ani ne celý zbytek místa patřil starým figurínám malých vojáčků a dinosaurů, autíčkům a občas i nějakým plyšákům, které již celá léta nikdo nevzal do ruky. U další zdi nalevo se vyjímalo velké letiště, nyní zaházené kupou oblečení, papíry, letáky a časopisy. Okolo postele bylo poházených pár dalších kusů zbytečných věcí, jako dvě větší prázdné krabice, zmuchlané papírové sáčky od hranolků z Mc’Donaldu, růžové triko, PET lahve od energy drinků, z nichž některé ani nebyly celé dopité, několik japonských časopisů a další ladem pohozené nepotřebné předměty. Směrem doprava od té změti nepořádku se nacházela malá skříňka, na které bylo pár nedočtených sci-fi knížek a papírky od čokolád, sušenek a bonbónů. Kousek vedle už do místnosti vrhalo světlo z končícího dne okno, následované velkými balkónovými dveřmi, jež vedly na jakousi verandu. Hned vedle velkého balkónu byl postavený rotoped, na němž Läde čas od času vylepšoval svou fyzičku, ale většinu dnů mu spíš sloužil jako věšák. Vpravo od balkónu, na další zdi, se vyjímala velká nástěnná televizní obrazovka, jež byla součástí domácího kina, a pod ní roztáhlá skříňka sloužící k uložení různých DVD, CD a v Lädově případě také přebytečných popsaných papírů. Hned vedle domácího kina byl konečně velký stůl, zaházený papíry, s notebookem uprostřed, u kterého Läde právě seděl, a ve středu celého rozsáhlého pokoje byla pohovka, nasměrovaná ke stěně s televizí, s konferenčním stolkem před ní. Kdyby se zde nenacházelo letiště, celý prostor by připomínal spíše obývák.
Místností zněla nahlas puštěná japonská rocková hudba a na obrazovce notebooku se právě v prezentaci střídaly různé obrázky a fotografie. Läde byl lokty opřený o stůl, zdálo by se, že promítající se fotky sleduje, ale ve skutečnosti měl mírně svraštěné obočí a přemýšlel o osobě, kterou mohl člověk na těch stovkách střídajících se obrázků v této chvíli spatřit. Leckdo by si při prvním pohledu na tu osobu pomyslel, že se jedná o dívku, ovšem zdání může klamat a ta osoba byla naopak mladý muž, jehož módní styl vystihovalo pojmenování Visual Kei. Budou to už čtyři roky, co Lädeho tento muzikant naprosto okouzlil. Zprvu byl jen strašně nadšený posloucháním nové kapely Saraba, ve které ten zženštělý mladík, jehož jméno, samozřejmě umělecké, znělo Ryuu, působil jako baskytarista, ale později začal Läde bláznit čím dál víc. Jako syn vysoce postaveného úředníka ve státní správě, konkrétně jeho otec pracoval jako velvyslanec a často cestoval do zahraničí za prací, měl dostatek financí zajistit si odběr všech japonských časopisů týkajících se j-rocku, sbíral veškeré fotografie, články, plakáty a v neposlední řadě i oblečení s motivy jeho oblíbené kapely. Měl u sebe i sbírku různých módních doplňků obsahujících alespoň nápis Saraba, jimiž byl hlavně třpytivě zdobený pásek a jedna náušnice v podobě baskytarového trsátka, na jehož jedné straně bylo vyryto právě Saraba a hlavně z druhé strany potom latinkou Ryuu. Tuto náušnici si nechal vyrobit na zakázku, jelikož úplně nahoře na trsátku se při bližším zkoumání zblízka daly spatřit japonské znaky, které po přečtení dávaly větu Aishiteru Ryuu-sama, a vedle nich se zas latinkou vyjímaly Lädeho iniciály. Tuto náušnici si její majitel nesundal od chvíle, co jí obdržel, čemuž už v tento den bylo téměř tři a půl roku.
Läde byl doslova posedlý. Zúčastnil se téměř všech koncertů kapely Saraba při evropských turné a dvakrát si zaletěl i do Japonska, když byl koncert v Tokiu. Nedá se říci, že by uměl dokonale japonskou řeč, ale díky studiu japonštiny a japanologie, které mu neplatil nikdo jiný, než jeho otec, se toho naučil poměrně dost na to, aby se jakožto cizinec a turista v Japonsku uměl domluvit. Několikrát se dokonce u svého otce dožadoval, aby mu zařídil osobní setkání se členy kapely, do toho se ale už vložila Lädeho matka. Namítala, že už to její syn doopravdy přehání, že otec není prezidentem a vládcem zeměkoule a má na práci jiné věci, než rozmary rozmazleného nevděčníka. To Lädeho opravdu namíchlo a v hysterickém vzteku rozbil několik malých nástěnných obrázků a pokusil se po matce hodit ozdobnou mísu. Možná by se mu to povedlo, kdyby mu ji otec nevyrval z rukou a následně ho doslova nenakopal do zadku. Řeči o nějakém měsíčním domácím vězení, které přišly potom, už v Lädeho věku jednadvaceti let neměly žádný účinek, tak svému synovi sebrali alespoň elektrickou kytaru. Ovšem tohle zrovna Lädeho trápilo minimálně, i když ztráta cennosti, jako je hudební nástroj, dokáže člověku zkazit náladu. Daleko radši hrál na baskytaru, přesně jako jeho milovaný Ryuu.
Ryuu ze Saraby. Läde o něm věděl snad vše. Díky článkům a interview z časopisů a internetu, díky pravidelným návštěvám jeho koncertů, díky usilovnému snažení zjistit si o něm i sebemenší detaily. A přesto mu bylo jasné, že toho o něm ví ve skutečnosti strašně málo. Ale i to něco málo, co věděl, pro něj bylo, jako by věděl vše. Ryuuovo pravé jménu znělo Tashikana a křestním jménem byl Akira, což znamená „světlost“ či „bystrost. Měřil přibližně 170 cm, už jen podle jeho vyzáblého vzhledu bylo jasné, že váží 56 kilo (Läde měl občas podezření, jestli to není váha i s postelí navíc), barvu svých vlasů často střídal, momentálně měl ale fialovou s černým pruhem na levé straně. Oči měl hnědé, často ovšem nosil barevné kontaktní čočky. Měl dva piercingy ve spodním rtu – na každé straně jeden, další uprostřed v nose a na pravé lopatce si nechal vytetovat baskytaru (stejné tetování měl jen tak mimochodem i Läde, akorát navíc byla okolo kytary omotaná stuha s nápisem Ryuuovy kapely). Narodil se v Shibuyi, studoval hudební školu, kde se věnoval hře na klavír, housle a kytaru. Na baskytaru začal hrát ve svých jedenácti letech a ke kapele Saraba se přidal, když mu bylo šestnáct, krátce po rozpadu jeho vlastní kapely Dogma, jejíž sestava netrvala ani půl roku. Dva roky po jeho příchodu do Saraby se jim začalo dařit a vyhoupli se do první ligy japonské rockové hudební scény a další tři roky na to už byli známí po celé Evropě i severní Americe. Nyní už bylo Ryuuovi necelých 23 let, bylo to tedy téměř sedm let od chvíle, kdy ho jeho umění přivedlo do této kapely.
Ryuu byl navzdory své hubené postavě neuvěřitelný žrout i přes to, že je vegetarián. Za den toho spořádal jednou tolik co Läde a v nervozitě před každým turné vypadal jeho oběd jako Lädeho jídlo na celý den. Občas se nad tím Läde zamyslel, hlavně při koncertech, kdy viděl některé obtloustlé fanynky. Spousta těch slepic by to Ryuuovo spalování potřebovala jak sůl. Navíc při koncertech toho Ryuu vypotil snad na litry, proto byl hubenější, než by jinak mohl být. Co se týče oblíbených jídel, bylo to u Ryuua trochu složitější. Miloval jídlo podle toho, kde se zrovna nacházel. Většinu času se sice živil vším možným, co se zrovna naskytlo, jelikož práce s kapelou mu zabrala veškerý čas a málokdy si udělal volno sám pro sebe a na své oblíbené japonské smažené bambusové výhonky s houbami a rýží, ale když jel s kapelou na turné mimo Japonsko, tak byl občas i nesnesitelně vybíravý. Když Läde sledoval interview, ve kterém se Ryuu zmiňoval o své stravě, pomyslel si, že by mu snad ve vzteku narval do krku ještě syrové kuře, aby tu jeho půlhodinovou vybíravost navždy umlčel. Ale chápal těžkost vegetariánů, sám byl jeden z nich, tak to spíš myslel jako žert. V pití to už měl Ryuu naštěstí jednodušší, abstinent rozhodně nebyl, to už spíše naopak, ovšem ne, že by byl přímo alkoholik. Rád se napil, a jelikož jeho motto znělo vždy „když už, tak pořádně“, většinou ho po nějaké párty skoro sbírají ze země. Rozhodně však nepotřeboval pít pravidelně. A z nealkoholických nápojů měl nejraději čistou vodu, perlivou i neperlivou. Říkal, že si chlastem ničí tělo dost, nepotřebuje tedy další hřebíky do rakve pomocí „chemických sraček“ v ochucených vodách. Lädemu tahle poznámka připadala strašně vtipná, musel se jí mírně pousmát, protože Ryuu vykouří za den celou krabičku cigaret Pianissimo, někdy i víc, takže o nějakých hřebíkách do rakve by měl pomlčet.
Jeho oblíbená barva byla už odmalička červená. Podle něj může tato barva značit lásku, ale i bolest, smrt, nebo zákaz vjezdu. V jednom rozhovoru se právě o své oblíbené barvě zmiňuje a tomuhle výroku se sám směje a Läde nad tím rozesmátý kroutil hlavou, protože moc dobře věděl, jak Ryuuova zvrhlá povaha může tuhle zmínku myslet (obzvlášť po tom, co jedním jeho výrokem bylo něco ve smyslu: „Chlap a ženská sou stejný, akorát že každej má díru někde jinde.“). I přes to, že měl Ryuu rád zrovna červenou, tak nosil všechno možné, co má styl a vyjadřuje odlišnost od všeho všedního a normálního. Miloval zvířata, má jednoho pejska jménem Kiba, což znamená „tesák“, a kocourka, který se jmenuje Jiraiya. Rád se dívá na anime, nejraději má Naruto (snad proto dal svým zvířatům jména postav z tohoto anime) a také Fairy Tail. Má rád občasné noční procházky, jeho nejoblíbenější město je Londýn a Praha a jednou by se rád podíval na Nový Zéland. Sice si Pána prstenů nijak neoblíbil, ale příroda, ve které jsou natáčené různé scény, je podle něj dechberoucí.
Läde ho prostě miloval. Zbožňoval Ryuuv pohled na svět, jeho postoj k životu. Obdivoval jeho povahu, chtěl poznat osobně tu šílenou a osobitou, jemu samotnému tolik podobnou bytost. Ryuu byl jeho vysněný ideál protějšku. Určitě by si s ním rozuměl! Je jasné, že Ryuu byl úplně stejný, jako Läde. Pravda, Läde nosil spíše černé oblečení, vlasy měl blonďaté a o dost kratší, oči neměl hnědé, ale zelenomodré, měl víc tetování a piercingů a byl také asi o deset centimetrů vyšší, ale to vem čert. Důležité bylo, jaký byl Ryuu člověk. Läde se v něm viděl jako v zrcadle a přesto pro něj nemohl být jen pouhým vzorem. Läde ho chtěl vidět, doopravdy naživo s ním mluvit, poznat ho! Nic mu nepřišlo nikdy nemožné, tak proč by toto být mělo? Štvalo ho to.
Mladý muž sedící u pracovního stolu naštvaně praštil do kláves u notebooku a spořič na obrazovce byl tatam. Namísto toho se objevila plocha pokrytá mnoha složkami a ikonami, za kterými se na Lädeho zcela vyšinutým výrazem díval Ryuu se zářivě červenými vlasy. Läde dříve přemýšlel, že si vlasy obarví na červeno také, ale nakonec usoudil, že světlé odstíny mu prostě sluší víc. Možná by ještě uvažoval o černé v kombinaci s bílou, přeci jen by to už chtělo menší změnu, neměl rád moc velký stereotyp, ale o červené si myslel své. Červená patří k Ryuuovi, nikomu jinému nesluší tolik jako právě jemu – tím se řídil a nijak své názory ohledně barev nehodlal měnit. Co se ovšem týkalo oblečení, oblékal se téměř stejně, jen ta černá na Lädeovi převládala, i když si občas vzal barevný doplněk, nebo barevné tričko – nejčastěji bílé, někdy ale i růžové či tyrkysové.
Ryuu a Läde si byli v podstatě opravdu neuvěřitelně podobní, a to nejen celkovým vzezřením a stylem oblečení, který oba vyznávali. Oba dva byli laicky řečeno vyšinutí blázni. I Lädemu bylo jasné, že Tashikana Akira není tak úplně psychicky normální člověk, což muselo napadnout i každého dalšího fanouška, jakmile shlédl pár videí a mediálních rozhovorů, ve kterých se Akira projevoval. Kdyby Läde věděl, že Akira trpí doslova navlas stejnou duševní poruchou jako on sám, zřejmě by jeho až nezdravá posedlost Ryuuem stoupla do nebezpečně vysokých procent. Läde o té své vlastně ani nevěděl, kdežto slavný hudebník se v útlém věku musel účastnit i psychologických sezení. Samozřejmě se touhle skutečností nikde nechlubil, zvláště když se ani neobtěžoval si to přiznat. Právě tato jakási kombinace histrionské poruchy spolu s vyloženě narcistickou osobností u obou způsobovala jejich až bezcitné chování k okolnímu světu. Naprosté vypuštění ohleduplnosti, schopnosti vcítění se do druhých, byť na malý okamžik. Nedokázali si uvědomit, že co občas říkají, či dělají, dokáže hluboce ranit ostatní, ať už psychicky nebo fyzicky. Lädeho rodiče tomu u svého syna říkali rozmazlenost, nevděčnost, drzost, nevychovanost, nikdy je však nenapadlo, že je jejich dítě nemocné a potřebuje pomoc. A tak s tím Läde vyrůstal a se zhoršující se poruchou se zvětšovala i agresivita. Navíc i povahově byl přímo ukázkový cholerik, což u ničeho rozhodně nepomohlo k lepšímu, stejně jako maniodepresivní psychóza, jež způsobovala jeho časté výkyvy nálad. Například, když se v jenom ze svých záchvatů necitelnosti snažil o rok mladšímu kamarádovi ze školy ze srandy strčit do nosu ostrý kamínek, až tekla krev. Když se jeho tehdejší kamarád pochopitelně bránil, Läde se až nepřiměřeně rozčílil a začal po něm vší silou házet všemi okolními menšími i většími kamínky, některé byly podlouhlé až deset centimetrů. Byl pak potrestán za šikanu a hrubé násilí, ale nikdo se neobtěžoval projednat to s odbornými lékaři. Brali tu záležitost jako výlevy bohatého rozmazleného spratka, stejně jako jeho nepříliš vnímaví rodiče. Na rozdíl od Lädeho, Akira se alespoň v dětství podroboval léčení, tudíž s žádnými záchvaty moc problémy nyní neměl, naštěstí se ani nenarodil s agresivní povahou, proto se i zdálo, že na tom není tak zle. Od doby, co začal hrát v kapele Saraba, však s léčením nadobro přestal, takže už nebyl žádný odborník, který by jeho nemoc držel na uzdě. Trvalo dva roky, než se po celkem nepříjemném incidentu členům kapely svěřil, že mu kdysi psychiatři diagnostikovali ….. Bál se, že ho z kapely vyhodí, ale přátelé se ukázali být pravými a vždy se Akirovi v občasných extrémních případech snažili osvětlit mysl. I přes své jakési přiznání si ale nehodlal přiznat, že by jeho chování bylo divné. Když mu přátelé někdy řeknou, že něco už doopravdy přehnal, jen si sedne na židli, hledí do prázdna a chvíli nikoho nevnímá. Po chvíli se pak probere, jako kdyby byl předtím v nějakém hlubokém transu, a jednoduše dělá, že se nic nestalo. Občas to všechny členy kapely a ostatní pracovníky hudebního týmu stojí pěkné nervy. Takhle extrémní situace ale naštěstí nejsou příliš časté, což je asi Akirovo veliké štěstí.
I přes tyto veškeré nepříjemné nemoci však dokážou být Läde i Akira velice přátelští, ačkoli by se mohlo zdát, že je to nemožné. Když mají špatnou náladu, odvíjí se ostatní věci podle toho – poměrně špatně. Pokud se ale cítí dobře a jsou ve veselé nebo alespoň pohodové náladě, mají svět kolem sebe rádi. Akira je sice oproti Lädemu dobře naladěný většinu času, ale též velvyslancův syn není jen nebezpečný cholerický, psychicky narušený maniak, jak kolikrát popisky v odborné literatuře můžou vyznít. Prostě jen mladíkům chybí sebemenší kousek empatie a Läde je bláznivý cholerik.
Duševní nemoc nebyla to jediné, co měli Akira a Läde společné. Oba dva samozřejmě hráli v dětství na kytaru a později se dostali k baskytaře. Kdo Lädeho neznal, mohl by si myslet, že si ke čtyřstrunnému nástroji našel cestu až díky své zaujatosti Ryuuem, ale mýlil by se, Läde na něj hrál už celých pět let, tudíž začal ještě rok před tím, než si zamiloval Sarabu. Krom hry na hudební nástroj též jeden jako druhý měli zálibu v poznávání památek a jejich opakovaných návštěvách, pokud to bylo možné. Měli rádi tajemno až nadpřirozeno a doslova věřili, že jistě existuje něco jako moderní vampyrismus. Byla spousta dalších drobností, ve kterých si byli alespoň z části podobní, o mnohých z nich ani Läde neměl potuchy. Kdyby se mladíci osobně poznali, rozhodně by si měli o čem dlouhé hodiny povídat, samozřejmě v rámci svých jazykových znalostí.
Co se týče Lädeho samotného, byl rozhodně extrovertní člověk. Narodil se ve znamení lva, takže miloval společnost a rád byl středem pozornosti. Cítil se výjimečný, někdy až nadřazený nad ostatními a podle toho se také choval, možná z části i proto, že měl bohaté rodiče a dostávalo se mu v podstatě všeho, na co prstem ukázal. Jeden čas měl dokonce i koně jménem Riki, ale nešťastnou náhodou se zvíře ošklivě poranilo a infekce se ukázala být po delší době zhoubná. Museli ho nechat utratit. Tehdy se Läde ve svých jedenácti letech stal vegetariánem – vždy, když měl sníst maso, připadalo mu, jako by mu k jídlu nutili jeho koně, ať už se jednalo o pouhé pečené kuře, zvěřinu, ryby nebo dokonce i mořské plody. Odmítal jíst vše, co mohlo dříve dýchat, jíst a pít, chodit a běhat – veškerá zabitá zvířata. Läde zbožňoval vůbec veškerou přírodu. Rád občas chodíval na procházky do lesa a vnímal kouzlo života lesních rostlin, nebo si vyšel na nedaleký kopec a usedl do trávy, aby mohl jen tak pozorovat mraky či se zavřenýma očima se oddávat svým myšlenkám. Nejčastěji takto do přírody utíkal, když hrozily nějaké nepříjemné povinnosti, které se „dokázaly vyřešit samy“, jak hrozně rád namítal. Jedenadvacetiletý mladík byl všehovšudy neuvěřitelně líný člověk ve všem, co mu nepřinášelo užitek nebo zábavu, ačkoli veškerá zodpovědnost, která na něj kdy byla pravidelně kladena, se týkala především úklidu jeho pokoje a řádné plnění školních úkolů. Na to, že byl Läde vysokoškolák, si s učením moc hlavu nelámal, obvykle a velmi rád nechával vše na poslední chvíli a ať už mu přálo pouhé štěstí, nebo byl neobjevený génius, vždy zvládl veškeré zadané práce na výbornou. Koneckonců, v historii bylo dost vyšinutých bláznů, kteří se později stávali génii, třeba by Läde mohl být další z nich.
Za tu dobu, co tak nad sebou a Ryuuem přemýšlel, se venku setmělo už úplně. Läde se ze svého zahloubání probral, protáhl si svá doteď shrbená záda a aniž by vypnul přenosný počítač, vstal od stolu, aby v pokoji rozsvítil. Osvětlení bylo podle Lädeho strašně obyčejné a nedávno ho napadlo, že se ani nebude ptát svých rodičů a prostě koupí takové, které by ukojilo jeho zálibu ve starožitně vypadajících věcech. Vůbec si chtěl nechat celkově změnit svůj pokoj. Nějakým zajímavým způsobem vymalované stěny i strop v kombinaci černé a červené barvy, veškerý nábytek by vyházel a nahradil nějakým pravděpodobně starožitně vyhlížejícím. Vzhledem k tomu, že si myslel, nebo si minimálně přál, aby tomu tak bylo, že má v sobě z části upíří krev, domníval se, že se k němu takový typ zařízení pokoje skvěle hodí.
Jakmile Läde stiskl vypínač, světlo z velikého lustru, připomínající broušený skleněný létající talíř, se rozlilo do všech koutů pokoje. Läde se rozhlédl po svém systematicky uspořádaném obvyklém nepořádku a rozhodl, že je čas si před spaním zahrát pár skladeb na basu. S opatrností a láskou vzal do rukou svůj milovaný nástroj, zapojil kabely, naladil si kombo na rockové vlny, ztlumil stále hrající muziku, a připojil se k Sarabě, která mu vyhrávala prostřednictvím notebooku a pět-jedničkové domácí sestavy.