Kurogun

    „Uvidím tě ještě někdy?“ Ozvalo se měkce zpod peřin, na nichž se usazoval nedávno rozvířený prach. V napůl zdemolované budově bylo ticho a okolím se nesla melodie klidu, když do ní zazněl hrubý hlas.
„Samozřejmě, pusinko, hledej mě ve stínech.“ Slova utkvěla na dívčině nahém těle a způsobila náhlý proud vzrušení, které prozrazovala tenká látka podušky, pod níž dívka ležela. Pousmál se na jeden koutek a znovu poslal do vzduchu částečky prachu, jak se oblékl do černého pláště a s odchodem do temné noci se na slečnu v posteli naposledy zadívalo zelené oko z jeho zad. Zmizel jako stín.
Do hýřivého potlesku se ozval tupý náraz zrovna v momentě, co se stáhla rudá opona, a herci v divadle dostali kýžený aplaus. Ve hře zvuků se brzy dostal na vrchol pronikavý výkřik jedné z účinkujících a diváci záhy ztichli. Jeden krok, vrznutí kůže, čepel kosy znásilňující podlahu. A jeho tichý, bestiálně zabarvený smích. Zanechal cestu krvavou s posledním pohlédnutím do zeleného oka na jeho zádech.
Žetony se rozutekly po stole, kde zůstala v náhlém zkratu ležet vítězná postupka. Několik bankovek se sneslo na zem, když se zvedala a její sukně odhalila podvazek s pouzdrem na zbraň, kterou už dávno neukrývalo.
„Tos neměl, zlato.“ Exoticky zabarvený hlas proťal nově nabyté ticho, které záhy na to doplnil klapot zlatých podpatků v jejím odchodu. Dovolila mu poslední vidinu na zelené oko na zádech.
Déšť vládl ponuré noci a rozezníval plechy tovární budovy svou písní. Silnější proud vody stékal po okapu až do kontejneru plného nejen odpadků. Rozrazil prudce víko od popelnice a vyskočil ven, oklepal ze sebe smetí, které mu jen přidalo na celkovém vzezření bezdomovce, a nasadil si kapuci přes hlavu.
„Hnij sladce.“ Proťal symfonii deště svým hlasem ostrým jako břitva, pouliční lampa osvětlila jeho zelené oko na zádech, než se ztratil v boční uličce v ruchu města.
Matrace zakvílela pod náporem jeho váhy, když se naklonil k usínajícímu partnerovi, aby mu věnoval milující polibek. Světlými vlasy ho polechtal na tváři, kde se vyrýsoval lehký ruměnec.
„Dobrou noc a ať tvůj zítřejší den nabyde zpět svou moc.“ Přáním znějícím do věčné temnoty svému slepému příteli podtrhl odchod. Zelené oko na jeho zádech zůstalo skryto, když se bílé záclony u okna zvlnily jako dvě andělská křídla a propustily ho do noci.
Štiplavý zápach spálených vlasů a tiché kvílení meluzíny v potemnělých chodbách sanatoria, kde se společně s ozvěnou kroků nesl i elektrický zkrat. Poklidnou chůzí procházel nebezpečným doupětem a zanechával za sebou vlhkou, vodivou podlahu s občasným výbojem. Zahalen hávem nastávající noci se ztrácel v chodbách jako přízrak, který nikdy neexistoval a na místě se neobjevil. Posledním záchvěvem jeho přítomnosti byla zábleskem osvětlená záda se zeleným okem. Jakoby se rozpustil v mlžném oparu tmy.
Vznesl se do vzduchu jedním mohutným máchnutím křídly, podtrhl majestátnost noční oblohy, když svým stínem zahalil jeden skomírající život před měsíčním svitem. Stál s pohledem na nebe a ani se na umírajícího nepodíval, jak sledoval svého orla mizet mezi hvězdami, a pak se dal na odchod od nebožtíka ponechaného napospas osudu. Předtím, než vydechl naposledy, zachvělo se mu v zorném poli zelené oko z jeho vzdalujících se zad.