Obejmi mě

1.

Sedím si tak ve své, dá se říci oblíbené, hospůdce. Zabývat se zde svými myšlenkami je zhola nemožné. I ten nejvzdálenější soused je totiž na dosah, takže je slyšet každé usrknutí piva, natož hovor, byť je veden i v tom nejtišším režimu. Tiše se ale nikdo nebaví. Někdy mám pocit, že se tady trénuje na Hyde Park. Témata jsou obšírná, ale zaplaťpánbůh, politika se zde řeší jen výjimečně.

 Horší problém, někdy ale možná i výhoda, je pohled na stále stejné obličeje. Někdy až deprimující, jindy příjemný, touží-li člověk po známé společnosti.  A přidají-li se i stále se opakující řeči a moudra, pak si někdy příchozí štamgast říká, odešel-li vůbec. Jestli to bylo už včera, nebo před pouhou chvílí?

Proto je příchod nového hosta, a to myslím úplně nového, který zde ještě nikdy nebyl, vždy doprovázen pohledovými i slovními výlevy. Nestává se to často, proto když nastane tato situace, tak jsou jedinci, kteří se dobrovolně ujímají funkce šéfa uvítacího sboru, jiní si mlčky, ale zevrubně, příchozí prohlédnou a další, jako třeba já, si nejčastěji nováčky letmo prohlédnou a dále se věnují své činnosti, pití a pronášení, již výše zmiňovaných, mouder.  A to je asi důvod, proč mně uniká časové zařazení události, kdy oni přišli a vložili se mi do života.

2.

Podzimní, zimní nebo jarní čas? Léto to určitě nebylo. Všichni se mačkají v malé místnůstce nálevny. Venku, na zahrádce, není ani noha. Ve dveřích se objevují dvě nové tváře. Zvednu oči, mlaďoši. Ti tu ještě nebyli. Uvítací šéf se ujímá své funkce a halasně vítá nové příchozí. Ti se trošičku zmateně rozhlížejí po malém prostoru s náhodně rozsazenými hosty. Hledají místo, kde by si oba mohli sednout. Po malé chvíli je vše organizačně zvládnuto, všichni sedí a uvítací šéf představuje nováčkům stále hosty. Bez ohledu na to, zda o to někdo stojí, či ne. Nevidím důvod, proč by měl o mě někdo někomu něco říkat. Mlčím a snažím se tvářit neutrálně. Kdoví, jestli ti dva ještě někdy přijdou. Nově nastěhovavší tuto návštěvu většinou absolvují pouze jednou. Podruhé už k tomuto kroku odvahu nenajdou.

Až mnohem později se dozvídám, že můj pohled snad nebyl tak úplně neutrální. Spíš nepříjemný. Řekne mi to jeden z těch nových. Ale to už je po mnoha a mnoha jejich návštěvách. Zvykl jsem si na onu dvojici, zábavu nekazí, v popíjení drží krok. A ještě mnohem později, kdy už jim nepřipadám jako lidožrout, ale jako pouhý nerudný člověk, spolu prohodíme i pár slov.

Přicházejí další noví a další, všichni mě vidí ve stejných barvách a já nechápu proč. Je to tím, že nejsem tak žoviální jako vítač? Nebo se fakt chovám jako buran? Snad, možná, ale co já s tím, když už jednou takový jsem. A proč bych to měl řešit? Komu se nezdám, ať mě nechá na pokoji. Prý nepřístupný, říkali. Nebo tak něco. Já se přece snažím navenek tvářit příjemně. Zevnitř to tak aspoň cítím.

3.

Ti noví se s dalšími novými dali dohromady a tvoří jeden velký celek. Vidím je vždycky jenom všechny pohromadě. Začínám si na ně zvykat. Sice pořád něco řeší v úzkém kruhu, mají hlavy dohromady, ale když jsem měl potřebu se do hovoru zapojit, nevím už proč, vyslechli mě a ani se netvářili moc kysele. Občas se teď stane, že i dvě tři věty prohodíme. Sice neutrální, ale přece. Nevadí mně. Jak ale oni vidí mě, to tedy nevím. A vlastně, proč bych to chtěl nebo měl vědět? Sladká nevědomosti…

4.

Alkohol, metla lidstva. Já mám spíš pocit, že společné popíjení lidi spojuje. Není přece větší a lepší zábava, než druhý den někomu vykládat, jak se potácel, blábolil, neartikuloval a potažmo zvracel. A když už to nikomu se zúčastněných není tak moc nepříjemné, tak už jsou sblížení.

Nic takového se nestalo, ale přesto jsem měl najednou pocit, že jsme se s těmi novými, teď už vlastně stálými, sblížili. Nabízím jim tykání. Mám pocit, že jsou z toho rozpačití, ale přijímají. Konečně mně do očí říkají, že jim připadám nepřístupný. Nebo nepříjemný? Snažím se jim vysvětlit, že je to jen zdání. Že jsem hodný a milý člověk. Podle jejich výrazu mám dojem, že mi to moc nevěří. Možná se ale mýlím.

 Zase nevím kam to časově zařadit, ale jejich přání, že bych je měl obejmout, mě překvapilo. Překvapilo, příjemně nebo nepříjemně? Spíše rozpačitě. Lehce pod vlivem, v situaci asi vhodné pro nečekané činy, jsem obětí provedl. V té chvíli příjemná činnost, ale pravdou je, že z mé strany bez myšlenek na další návaznosti. Ještě horším výrazem by se to dalo nazvat jednorázovou akcí. To jsem si myslel. Ale mozek si dělá vše po svém. Zařadil si tuto událost do šuplíčku, byť někde vzadu.

5.

Čas plynul dál. Jak už to dělá celé věky. Spousta věcí se změnila, jen příjemná posezení na zahrádce, myslím hospodské, zůstávají stejná. Vlastně i tady se něco děje. Vrátila se zmínka o objímání. Po prvé, po druhé, odmítám rezolutně. Proč bych měl? V žádném případě. Jenže šuplíček se začíná vysouvat a vzpomínka vykukovat. Slevuji ze zásadního odmítání. Začínám vymýšlet podmínky, dělat drahoty a vůbec se chovat jako idiot.

Tak takhle to přece nejde. Nakonec souhlasím. Obětím na veřejnosti nemůžu nic pokazit. Pak sedíme vedle sebe, na stole pivko, snažím se vypadat a chovat vesele. Někteří nevěřícně civí a nechápou. Nevím, jak dlouho tu veselost vydržím. Moje ruka nedbale položená na opěradle lavice se lehce dotýká jejích zad, občas se setkají i ramena a já cítím lehké chvění po celém těle. Jak dlouho mohu vydržet sedět v této pozici? Ale cítím její nelibost, když se dotek ztratí. Je to mučení, ale moc a moc příjemné. Nesmí to skončit…  Skončilo zavírací hodinou.

6.

A dál práce, povinnosti, žízeň a z té plynoucí občasná setkání. Většinou onen typický shluk hlav a  řešení problémů. Délka návštěv osvěžovny se mi začíná prodlužovat. Ne že bych měl větší žízeň, nebo toho potřeboval vypít více, ale čekám, až půjdou oni. A téměř vždy se jejich porada protáhne až do policejní hodiny. Někdy i přes. Ale čekám. Něco se přece někdy musí stát.

Stalo. Hlouček poměrně hlučných postav táhne tmou k domovu. Dvě postavy jdou znatelně pomaleji. To, co slyším, není žádost, ale prosba o obejmutí? Připadá mi to tak. Prostě to tak slyším. Nejsem si zcela jist, ale myslím si, že délka mého zaváhání byla naprosto neměřitelná. Poprvé sami v objetí. V docela krátkém. A nezapomenutelném. Potom domů. Každý sám. Ten nejistý a vrávoravý krok nemá na svědomí jen alkohol.

7.

 Je zajímavé, jaký je mozek pracant. Šuplíček se zapadnutou vzpomínkou přestěhoval i s celou almarou úplně dopředu. Ani se nezapotil. Rozpálený se ale cítím já. Vím, že to není rozumné, že je to přímo bláznovství, že z toho může být problém, ale chemické procesy se již rozjely na plné obrátky. Vůni jejího těla cítím neustále. Ať jsem, kde jsem. Už se ani nesnažím tvářit, že na ni nečekám. Žádná opatrnost, ostražitost.

Při další, v uvozovkách, nečekané situaci, délku obejmutí trošičku protahuji. Ne trošičku, hodně. Nesnaží se vymanit, spíš se více tiskne. Cítím její vůni i její tělo. Malinko se odtáhnu,  abych jí viděl do očí.
„Pusinku na dobrou noc nedostanu?“
Už vím, že dostane. Lehce se dotýkám jejích rtů svými. Všechno trvá jen krátký okamžik. Rty se rozdělují, cítím, že se lehce odtahuje, vydechne, opouští mou náruč a mizí ve tmě.

Pomalu spouštím ruce a snažím se zorientovat, kterým směrem mám jít k domovu. To se nemělo stát. Vím to. Teď bude jakákoliv cesta zpět příliš těžká. Ale já nechci přece zpět…

8.

Nevím jak nazvat stav, ve kterém jsem se ocitl. Peklo na zemi? Nebo spíš ráj? Obojí. Všechno je to propletené, cítím vůni, vidím rty, je mně neskutečně příjemně a přitom trpím. Tohle je jen představa, příjemná, ale jen a jen představa. Kdy zase přijde okamžik, kdy tohle vše bude skutečné?

Musí to přece přijít. Vůbec si nedovedu představit, že by se to nemělo opakovat. Snad to bylo brzy, ale mně se to zdálo jako nekonečně dlouhá doba. Ne vždy je totiž vhodná situace. Měli bychom si dávat pozor. Tohle není pro nepovolané oči.

Konečně… Dočkal jsem se. Možná dočkali jsme se. Cítím, že se na tento okamžik těšíme oba. Nebo si to aspoň namlouvám. Tisknu ji k sobě, nemusí se ani ptát, již cítí mé rty na svých. Jen lehce. Vidím je hodně zblízka. Neodolám a lehce je pohladím prsty. Díváme se do očí. Potom se naše ústa spojí a já mám pocit, že padám do propasti. Nesnažím se zachytit. Chci pořád padat, dál a dál…
Nakonec zhluboka vydechne a já mám pocit, že takhle nějak musí vypadat konec světa. Co ještě víc by mohlo následovat…?

Mohlo?