Druhý život (malá ukázka)

Vkládám sem ukázku mého literárního díla, jedná se o novelu s názvem: ''Druhý život'' Jedná se o dva mladé páry, kteří se pak stanou manželé, když se poprvé poznali, neměli to moc lehký, ale pak to šlo všechno do pořádku a stali se manželé, byli stálé šťastní dokud se nestala jedna tragická událost, kterou bych vám chtěl z tý ukázky ukázat.

Druhý život (ukázka z kapitoly osmé)


Po odchodu pana doktora Valenty se všechno změnilo, Kateřina je ve velmi smutném, a dalo by se říct i v hrozném psychickém stavu, když se dozvěděla o španělské chřipce, kterou má její manžel Václav v sobě. Ten stále ležel v posteli, nemohl opustit místnost a vyjít mezi lidi, protože by se ta chřipka mohla rozšířit všude po okolí, Václav nemá skoro vůbec žádnou nadějí, musí buď na smrtelné posteli umírat a nebo pokusit se o to, aby se ty chřipky zbavil. Pan starosta obce Jindřich Orelín, se zatím o této události nedozvěděl, ale je možný, že to zanedlouho bude vědět, ale Kateřina zatím nechce, aby se to dostalo na veřejnost, dokonce ani do jeho firmy se to nesmí dostat. Po pěti minutách, co pan doktor opustil vilu, pláčicí Kateřina opustila manželskou místnost, nemohla se dívat na svého manžela jak pomalů umírá, když zavřela pomalým tempem dveře, pomalů si sedla na schody a plakala. Sluha Emil pomalů kráčel po schodech nahoru, viděl Kateřinu velice smutně plakat, slyšel jí jak si potichu říká: ,,Proč já, proč já.'' Příblížil se k ní, zastavil se a sedl si vedle ní, nechápal co se děje, tak se potřeboval zeptat:
,,Co se děje slečno Kateřino ? Proč pláčete ? Takhle smutnou sem vás ještě neviděl.''
,,On umírá !...'' Kateřina vzlyká dál.
,,Kdo ? Pan Václav ? Co se stalo ?'' Zeptal se Emil, Kateřina zakývala hlavou a začala mu všechno vysvětlovat:
,,Když sme spolu tančili, Václav omdlel, pak se tedy probudil, ale byl na tom hodně špatně, že sme šli za panem doktorem do ordinace, prohlédl si ho, a dnes sme zjistili, že je Václav nakažen španělskou chřipkou, kterou má ještě horší, než měl můj tchán.'' Odpověděla Kateřina a pláče dál.
,,Cože ? To opravdu tu pana Václava už neuvidíme ? Kolik mu ještě zbývá...'' Kateřina ho přerušila.
,,Jenom týden, doktor říkal, že je to úplně beznadějně, takhle sem si ten život nepředstavovala, já jiného chlapa nechci, já chci jenom jeho, co se to s námi děje ?'' Přitiskla se k Emilovi.
,,Nebojte se Kateřino, to zvládnem, nesmíte se jen tak vzdát, musíte být silná, zvládneme to společně, jsme přece rodina.'' Povídá Emil, který Kateřinu uklidňuje.
Kateřina se od Emila oddělila, vstala ze schodu a šla dolů, rozhodla se že půjde s malým Václavem ven na procházku aby si všechno srovnala v hlavě, protože jak už víme, Václav už tu dlouho nebude, za nějakých přibližně třicet minut opustila vilu a šla s kočárkem ven, Emil je z toho úplně zdrcený, co se tu poslední dobou děje, nedokáže si představit, jakou atmosféru tu bude vnímat, až Václav tady nebude, co si bez něho všichni počnou ? Emil se šel podívat nahoru do pokoje za Václavem, když otevřel pomalů dveře, všiml si, jak Václav skoro nehybně leží na posteli, vůbec nespí, má ruce za hlavu a dívá se s otevřenýma očima směrem na strop, když uviděl Emila, vůbec neodpověděl, potom sluha zavřel za sebou dveře a přiblížil se nejblíž k Václavovi, potom se zastavil, Václav se stále na něj díval úplně z ticha, nepromluvil ani jediné slovo, začalo to teprv až sluha se začal ptát:
,,Pane Václave, je to pravda ?''
,,Ano Emile, bohužel je, vím, že Kateřina je z toho psychicky zdrcena, taky se mi nechce předčasně umírat, ale já se nějak smrti nebojím, mám pro strach uděláno, ale nechce se mi umírat na nějakej smrtící virus.'' Odpověděl Václav.
,,Pane Václave, tohle sem opravdu nečekal, že k něčemu takovému dojde, nechci aby ste odešel, co vaše rodina ?'' Zeptal se sluha.
,,Nevím Emile, ale jestli opravdu tu už nebudu, tak mi slib jednu věc, že se postaráš o Kateřinu a o mého syna, dohlídneš na ně, že se jím nic nestane, jsi až moc spolehlivý člověk a dobrý přítel, nechci aby se tak hodně trápili kvůli mě, všichni tam jednou musíme.'' Odpověděl Václav.
,,Určitě, na tvou rodinu dám pozor, na mě se můžete spolehnout, příteli.'' Povídá sluha.
,,Než odejdeš, můžu se tě zeptat, kde mám svůj revolver ?'' Zeptal se Václav.
,,Revolver ?''
,,No můj revolver, revolver po mém otci, kam si ho dal ?'' Zeptal se ještě jednou Václav.
,,Ajo ten. No dal sem ho do šupliku nočního stolku hned vedle vás, radší sem ten šuplík zamknul, aby tu zbraň nikdo neobjevil, už je tam docela dlouhou dobu, skoro tři roky, když ste byl ještě ve válce, váš otec mi nařídil, abych tu pistoli schoval do jeho nočního stolku a na dobro uzamknul, měl o ni hrozný strach, měla pro něj velkou cenu, chtěl jí schovat na horší časy, od té doby sem jí neotevřel a taky proto, sem vám nikdy nechtěl prozradit, co v tom šuplíku je, tak teď už to víte.'' Odpověděl Emil.
,,Dej mi klíč Emile.'' Poručil Václav Emilovi.
,,Co chcete dělat můj pane ?'' Zeptal se zvědavě sluha.
,,O to se nestarej, to už nech na mne, dej mi prosím ten klíč.'' Poprosil Václav sluhovi.
,,Dobře, tady ho máte.'' Emil pokládá klíč na stolek.
,,Díky Emile o zbytek se postarám, můžete odejít, klidně můžete opustit budovu vily, byl bych teď rád úplně sám, než se Kateřina s malým vrátí. Děkuju.'' Vysvětluje Václav.
,,Dobře pane Václave, půjdu teď domů, takže kdyby mě někdo sháněl, budu tam.'' Povídá sluha a opustil pokoj.
Sluha Emil se šel převlíct a odešel z vily směrem domů, kromě Václava tu ve vile nikdo není, Kateřina byla stále s malým pryč, Václav se stále díval na strop, nemůže se smířit s tím, že je nakažený španělskou chřipkou a že ho čeká nečekaná událost, stále tomu nemůže věřit, má pocit, že zklamal svýho otce Karla, má pocit, že se otec na něj dívá z vrchu hrozným výrazem, říká si, co bude dál, až to všechno skončí, jak to přežije Kateřina ? Jak se na to bude dívat malej Václav až vyroste, bude mít stále na očích svého otce ? Nic není nemožné, stát se může cokoliv, Václav se na svoje trápení už nemůže dívat a dokonce ani cítit, uvědomil si, že Emil mu nechal na nočním stolku klíč od šuplíku, Václav natáhnul pravou ruku, aby dosáhl na svůj klíč, nakonec první pokus zabral a klíč vzal do ruky. Pokusil se trefit na zámeček šuplíku, aby ho mohl odemčit, třikrát s ním otočil a šuplík dokázal otevřít. Když se podíval, co v něm je, opravdu sluha Emil nelhal, ležel tam starej revolver, jedná se o francouzký armádní revolver - Lebel vzor 1892, byl ostře a plně nabitý, náboje se zachovaly, když se Václav podíval. Potom zaklapl bubínek a revolver stále držel v ruce. Pětkrát si pro sebe opakoval tu stejnou větu, jestli to má udělat nebo nemá udělat, jeho rozhodnutí bylo těžké, ale stále ten revolver držel v pravé ruce, chytl ho za konec tam, kde se to má držet, zamířil směrem k svýmu srdci, lehce jí natáhl a řekl si smutně pro sebe: ,,Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.'' A stiskl spoušť.
Přicházející Kateřina otevřela dveře, když je zavřela, slyšela z vrchu silnou střelbu z revolveru, malej začal brečet, Kateřina se strašně zalekala, všimla si, že Emil není k dispozici tak neváhala a utíkala směrem do pokoje, malej zůstal dole, odkud zazněl výstřel, když otevřela dveře od pokoje, uviděla svého manžela s otevřenou krvi na těle, nejdříve dala obě ruce přes pusu, pak hystericky zakřičela: ,,Václave !'' Revolver ležel na zemi, Kateřina šla rychlým tempem blíž k Václavovi, pak předním klekla na zem a začala na něj mluvit:
,,Václave, co si to udělal ? Proč ?''
,,Musel sem to udělat, není cesty zpět, stejně bych žil už jen týden nebo maximálně dva týdny, nechtěl sem se už trápit, chci a hodlám zemřit důstojně jako čestný voják.'' Odpověděl umírající Václav.
,,Kde je Emil ?'' Zeptala se Kateřina.
,,Poslal sem ho domů, nechtěl sem, aby to viděl, prozradil mi, co je v tom šuplíku, našel sem tady ten revolver, byl nabitý, tak sem ho použil na sebe.'' Odpověděl Václav a dvakrát zakašlal.
,,Co si bez tebe počnu Václave ? Nevydržím to tu bez tebe, nemůžu bez tebe žít, nikoho jinýho nechci, já chci jenom tebe, co mám podle tebe dělat ?'' Zeptala se smutnou náladou Kateřina.
,,Kateřino, netrap se kvůli mne, slib mi, že se nebudeš kvůli mne trápit dál, Emil se o vás postará, dal mi čestné slovo, až malej vyroste dej mu všechno na co mu záleží, doufám, že tuhle vilu zdědí stejně jako další generace, dej mu to nejlepší vzdělání jaké může existovat, věřím, že bude chytrý po nás, ještě ti chci říct jednu věc Kateřino - miluju tě, strašně tě...'' Václav pomalů zavíral oči, který pak už neotevřel.
,,Václave, Václave, Václave !'' Kateřina se zvedla a začali se jí klepat ruce, potom šlápla na ležící revolver na zemi, zvedla ho z něj, podívala se na něj, hystericky zakřičela: ,,Neeeeee!'' a hodila revolver silou směrem k zrcadlu, které se rozbilo.