Kontakt 1.2

Jeden po druhém vyskakují z modulu. Boty ochranných obleků dopadají do šedé drobenky sněhu a popela. Tři postavy utvořily kruh kolem sondy.

“Dobře. Všichni připraveni?”

Všudypřítomné ticho rozčísl poněkud chraplavý hlas vysoké postavy.

“Coulombe, zadej nám souřadnice.”

“Souřadnice připraveny - hmm…3000 metrů západním směrem.”

“Jdeme tedy!”

Skupina se v řadě vydala zdánlivě náhodným směrem. Není zde totiž výraznějšího kopce, ani údolí, stejně jako stromů, či zvířat…jen mrtvá, šedočerná pustina.

Vítr si tu a tam hraje s kouřem gejzírů, zdvíhá a zase lehce usazuje jemný všudypřítomný prach. Snad jedinými barvami této scenérie oplývá obloha, napříč ji totiž roztíná fialovo-kobaltová jizva planetárního pásu, jenž je tvořen nejrůznějšími směsmi plynů a natavených kovů. Kolem něj pak trylkuje a vlní se nazelenalá polární záře. Celou scenérii pak doplňují drobky hvězd, rozsypané od obzoru k obzoru - některé výraznější, jiné jen slabě poblikávající a, samozřejmě, dva měsíce, jeden sněhově bílý, menší na severu, druhý oranžový nad východem, vypadající jako obrovský nezralý pomeranč.

Linie stop za výpravou se natahuje a už má ke dvěma a půl tisícům metrů, když náhle ze sondy drona vpředu ozve se slabý pískot.

Muž v závěsu sondy se přiblíží a čte údaj:

“Osm - třicet dva a…jedna?” Trochu nejistě ozývá se z jeho úst.

“Opakuj prosím Coulombe.” O nic jistěji nezní ani Zez, majitel oné vysoké postavy, velitel uskupení.

“Osm - třicet dva - a teď zase nula!”

“Dobrá, jdeme dál, může to být jen zkreslený údaj, koneckonců tolerance přístroje je kolik Coulombe?” Houknul Zez na Coulomba, jak kdyby za ty údaje snad mohl on sám.

“Přesně je to +- 1,326…”

“Dobře, takže plus mínus jedna částice, jdeme dál!” Ukončil spekulace Zez.

Výprava jde rozvážným tempem, vpředu pavoučí robot ANDRO-8, za ním plynulou chůzí technik Coulomb. 

Coulombovi v patách kráčel houpavou chůzí Aippos - podsaditější, mohutnější muž alabastrové pleti a perleťových vlasů - snad proto se mu také přezdívalo “Perla”. Aippos se zajímá o historii této planety a minulého života na ní, také s oblibou říká, jak nám byla zde vyhynulá rasa v lecčems podobná.

Formaci uzavíral mladý velitel Zez, vysoký muž přísného vzezření s rozcuchanými černými vlasy a hustého porostu ve tváři. Pokud k tomu byla nálada - jakože většinou nebyla - Zez velice dobře zpíval a uměl hrát na nejrůznější nástroje, jejichž název je těžké vyslovit, natož na ně něco zahrát. Zezova muzikálnost byla krásně cítit z jeho promluv ke skupině, přičemž jeho hlas vzbuzoval přirozený respekt.

Tahle vizuálně celkem nesourodá formace dorazila k jakémusi kamennému moři. Desítky a stovky bělostných balvanů a kamenů velkých jako pěst a ostrých jako nůž, odrážely měsíční svit od svých lesklých plošek a vytvářely tak nádherný obraz, kde v nadýchaném šedivém koberci sedělo množství malých zrcadýlek i větších zrcadel.

“Jsme téměř na souřadnici 2.1 - rozložíme robota?” Otočil se Coulomb na Zeza.

“Ale kde ho tady chceš rozložit?” Vklínil se do počínajícího dialogu Aippos. “Všude kamení, všude samej balvan…”

“Rozložíme ho na kraji moře, je to maximálně třicet metrů od bodu, v zóně stále budeme, Perlo.”

“Dobře, jdu na to!” Nadšeně zvolal Coulomb a shýbá se k drobné kovové postavě a začíná s pracemi. 

Robot ANDRO-8 je vysoký zhruba do pasu dospělého člověka a pohybuje se na čtyřech mechanických nohách. Jeho vzrůst trochu klame, byť je tento stroj drobnějších rozměrů, jeho titanovo-křemičité tělo nese většinu technického vybavení Tangenty 3, což je přibližně dvě stě kilo váhy. Navíc disponuje mnoha senzory půdy a okolního ovzduší, přičemž hlavními údaji jsou, mimo jiné, hloubka povrchu, jeho hustota a množství živých částic na milion těch neživých.

Coulomb si celkem zkušeně počínal při výběru vhodného místa pro usazení stroje, jemnými vpichy pomocí tenkého kovového prutu hledal nejvhodnější pozici, kterou vzápětí zřejmě našel, jelikož trochu svérázně vyřkl: 

"Heureka! Toto bude náš bod 0!"

Načež vehementně zabodl prut do onoho místa, přistoupil k dronu, cosi na jeho horním displeji dvěma tahy a jedním tapnutím nastavil a dron jistě vyrazil směrem k oné kovové tyči.

Jakmile se dotkl tohoto předmětu, trochu popošel do strany tak, že tyč byla na ose jeho těla, které se následně zpola rozevřelo a robot hezky pomalu popošel kupředu, takže svým tělem nakonec tento prut obepínal. Tělo se opět uzavřelo, robot pomalu dosedl na zem, nohy natáhl do stran a zabořil do sněhu.

Nakonec se celý robot rozvibroval a ona tyč, nyní už jeho součást, začala svítit zářivou tyrkysovou barvou.

Posledního kroku se už zhostil sám Zez se slovy “Zapínám ochrannou sféru!” 

Dotkl se displeje robota a všemi členy náhle projel proud světélkující energie, jež odvála vrchní vrstvu sněhu do rozsáhlé kružnice o poloměru kolem šedesáti metrů!

“Zvláštní” zamyslel se Coulomb “za normálního stavu by měla sféra mít až stometrový poloměr. Jako by jí něco bránilo, nebo bralo energii k většímu rozšíření.”

“Můžeš se na to podívat, Coulombe?” Vcelku jistě n něj Zez.

“Určitě, podívám se na to, může za tím být sluneční vítr, nebo jiné atmosférické jevy.”

Coulomb se dal do měření a lazení a Zez s Aippem zatím obhlíželi blízké okolí.