Daň dilatace

V dobách, kdy ještě absence restrikcí Solárního sněmu umožňovala volné cestování po galaxii, jsem této příležitosti hojně využíval. Málokdo tehdy sebral odvahu podniknout výpravu do odlehlých hvězdných systémů na vlastní pěst, ale já jsem překypoval mládím a touhou po poznání nových světů. Za většinu dědictví po zámožných příbuzných jsem pořídil osobní kosmickou loď a pak už mi v cestě nic nebránilo.
Prvního roku jsem zvládl opustit rodnou planetu a dosáhnout pásu planetek mezi drahami Marsu a Jupiteru. Zde jsem se nakrátko zdržel, abych nabral zásoby a doplnil palivo na Cereře. Nedlouho po začátku druhého roku jsem se dostal na počátek oblasti transneptunických těles ve vzdálenosti třiceti astronomických jednotek od Slunce. Poblíž Pluta jsem se pak setkal s mým přítelem Eliasem, který mi poskytl účinnější pohon. Díky tomu jsem pak cestoval osmi desetinami rychlosti světla. Nebýt této vymoženosti, pouť k nejbližší červí díře by mi jistě zabrala mnohem delší dobu, takto jsem se však u zmíněného objektu ocitl za pouhých dvaadvacet měsíců. A potom jsem na vlastní kůži okusil genialitu červí díry - vstoupil jsem do ní ve vzdálenosti půldruhého světelného roku od Slunce a vyletěl z ní na jejím druhém konci, jenž ústil v soustavě Luytenovy hvězdy přes dvanáct světelných let daleko. V pouhé hodině jsem tak obešel tři a půl parseku prázdného prostoru a ušetřil jsem si léta bloudění a pátrání po exoplanetách. Nyní jsem stanul na prahu neznámého, mimo komunikační dosah nejbližších živých lidí, v končinách člověkem dosud nespatřených. Co všechno jsem viděl, zažil a poznal, by bylo obtížné vystihnout i v celé knize. Avšak nejvíce mě zaskočila dilatace času, když jsem se totiž po dlouhé době vrátil zpět na planetu Zemi, moji dřívější vrstevníci byli o generaci starší než já.