Čiré nebe zorniček

„Chci vás ještě vidět.“
„To bude dojemné,“ povzdechla rozněžněna.
„Tak dojemné…,“ vždy se bránil nedovoleným citům, „na něco se nedá zapomenout,“
přiznal bezděčně.

    Po letech si vzpomněla při řešení záhadného plemene koní pasoucích se v sousedství. Mysl ji zabloudila k muži, jehož milovala neskonale i protože ho nemohla mít neb založil rodinu ne příliš dlouho před jejich spoluprácí na statku. On odpromovaný šarmantní veterinář, ona odmaturovaná pohledná ošetřovatelka dojnic.

    Po roce roztržitě mocných setkávání se odstěhovala hodně daleko, oplakala osudovou křivdu byť s občasnými návraty na místo činu, jenž přirozeně vyšuměly do ztracena. Až nyní téměř po dvaceti letech pocítila jeho zaujetí naléhavěji než kdykoliv dřív. Jakoby mu přece jen scházela, když se přestala vracet, aby mohl užívat rodinného štěstí. V době, kdy s pokornou nenávistí vlastní zhýralosti poklekala před zkaženými pány poté, co vyčerpaná partnery odcházela z běžných závazků.

    Přijel k ní domů poprvé. Léta mu vetkaly stříbro do vlasů, zpevnily postavu a přidaly jistotu. Na nic se nevyptával, za zavřenými dveřmi ji objal něžně chtivě a dávný mravokárce nekuřák vtiskl vábivě nikotinový polibek. Ona přestala kouřit a on začal, vytkla mu šibalsky. Nepustil ji dokud se sladce nepomilovali a nepustil ji ani poté. Naopak ji objal a radostně líbal po těle.
    Poprvé se cítila zbožňována jako její neodolatelně božská Angelika, která nezestárla a nenudila dospívající dívčinu objevující touhu ani otřelou ženu znuděnou mužskými egy.

    Mladičká denně plakala, poněvadž byla nevhodná pro perspektivního ženatého muže.
Dnes ji rozplakala kultovní píseň San Francisko lehce vzpomínkově. Půvabný californský přístav ji učaroval a kdoví, kde ji život ještě zavane.
Při návratech domů však prvního „nedostupného“ muže neopomene… pro vesnický šarm, bodrou srdečnost, nenucený vtip a srdce kvetoucí v nemilosrdném čase zatracení.

   Jeho zorničky nejsou blankytné tůně bezradně utonulé nýbrž čiré nebe.