Upálená

Točí - li všechno kolem ní ve znamení ohně, nechť tedy zemře v ohni. Ať omotají jí ruce rudé plameny a svírají je jako v kazajce, dokud neucítí jejich přítomnost. Ať v popel se jí rozpráší vzpomínky a shlíží k jejich zbytkům k nohám, jejichž kotníky budou se propadat do krku žáru. Ať padne pak k zemi a žhnoucí cáry jí spalují tvář, dokud neutichnou její výkřiky. Pak srdce nechť stane se děravým, prostoupeným horkem a pomalu kapalní … plíce pak v suchou vyprahlou pláň se rozmetají ve vzpomínce, že kdysi měly proč se nadechnout. Pak smysl byl ztracen a ony v černočerném dýmu přišly o svou schopnost se pohybovat … však slova, jež bude křičet, nikdy neutichnou. Nespálí je ani nejžhavější plameny. Vždy budou ve vzduchu viset jako odpověď za to, co jí ze vzteku udělali. A oni je nikdy nezapomenou. Navěky budou stát nad šibenicí, navěky připomínat spálené srdce, navěky budou oni číst, že zemřela pro svůj žár v srdci …