Tma

Dnes jsem viděla zhasnout život. Ne, že by byl pro mnoho lidí důležitý, vlastně jeho existenci většina lidí ani netušila. Ale teď je pryč. Zhasl rychle, jako když průvan znenadání sfoukne svíčku. A tehdy, když se místností roznáší vůně či možná pach náhle zhaslého knotu, litujete, že jste nechali otevřené dveře. Já ale nevím, kdo nechal otevřené dveře tentokrát. Prostě se stala nehoda a byla potřeba, vše dokončit.

Každý den, který jsem zatím prožila, jsem věděla každou částečkou svého těla, že si nebudu hrát na Boha a brát život těm, o kterých si myslím, že už ho nepotřebují. I dnes jsem to věděla. Než jsem tu slabou jiskřičku viděla. Prskala do všech stran jako by volala o pomoc, jako by chtěla popálit kohokoliv ve svém okolí, pokud by se tak dovolala záchrany. Křečovitě sebou pohazovala ze strany na stranu, prskala, syčela, prosila… Třásla jsem se. Nesla jsem ji po schodech nahoru a každý schod, který jsem měla překonat, mi připadal stále vyšší a vyšší. A ona prskala. Prosila a žadonila. Pak jsem s ní vešla do studené místnosti, položila ji do její rakve a odvedla všechny svědky. Jak jinak pomůžete uhasínající jiskře, která prosí o zhasnutí? Tak tiše a přitom tak nahlas, že se vám tón jejího volání zaryje do mozku tak hluboko, že se ho už prostě nezbavíte? Konečně byla klidná. Stále prosila, ale už tišeji. Slzy na tvářích mě pálily. Nedokázala jsem nic, než jen zbaběle utéct z místnosti, dokud voda její záři úplně nezahlušila. Netrvalo to dlouho. Byla to krátká, tichá tma.

Tma…

Scházela jsem ze schodů a mokré nic jsem držela v rukou. Každý další schod byl hlouběji a hlouběji. Zírala jsem na vše, co po tom slabém světýlku zbylo. Bylo pryč. Ale ať bylo kdekoliv, už neprskalo. Ani nežadonilo… Už nechtělo nic.