Endless apathy

Při pohledu z okna existuje pouze rozlité mléko vířící do nekonečna.
Slunce matně prosvítá škraloupem a vrhá stín na obrysy kdysi krásných budov.
S dekou přehozenou přes ramena šourám se prázdným bytem.
Cigareta.
Zapalovač.
Rámečky na zdi bez fotografií.
S povzdechem opírajíc se zády o dveře sunu se dolů i přesto, že kolena ztuhlostí lupou.
Ticho! Mlčte myšlenky.
Cvaknutí zapalovače.
Plamínek.
Nádech.
Plíce se plní kouřem.
Oči pevně zavřené.
Snažím se nevnímat doléhající ruch z ulice.
Pomalý výdech.
Srdce v hrudi se probouzí pod náporem nikotinu. Bolí to.
Volnou rukou promnu si ospalé oči se zbytky drolící se řasenky.
Vzlyk nenápadně a tiše krade se z úst a horká slza máčí místa kde jsi mě líbával...
Jazykem navlhčím si popraskané rty, které jsem zuby v zoufalosti prokousala.
NEjsi. NEexistuješ.
Nesmíš. Už to dál fakt nejde.
Nekonečná tma v místnosti metr krát metr mi připomíná vězení, ve kterém je lapené mé vědomí.
Poslední výdech a i naděje pohasínající cigarety mizí.
Začal další den, na kterém nezáleží.