Zde bydlela láska

    Za sychravého zimního večera už nevydržím sedět doma a vydávám se ven do města, které tak dobře znám. Už je to pár chvil od doby, kdy jsem ztratil člověka, se kterým jsem se ve vzájemném objetí procházel čerstvě napadaným sněhem. Nyní jako bledá silueta člověka, kterým jsem býval, procházím kolem míst, které kdysi bývaly důkazy naší lásky. Usedám na starou lavičku u kostelní zdi, kde jsme trávili tolik času. Nyní, jako tulák bez domova, zde sedím sám a přemýšlím nad tím, co krásného jsem právě na tomto místě prožil. Po pár chvílích se s křečovitým úsměvem zadívám na pouliční lampu, která přes nános sněhu toto místo dokázala jen stěží osvětlit. Zanechává to ve mě podivný pocit. Vzpomínky mi běží před očima, jako páska starého filmu, která byla puštěna na potrhaném plátně. Lavička, zasněžená cesta, opěradlo o které sis vždycky opřela nohy a hlavu mi položila do klína. Utírám další slzy a nepřestávám vzpomínat..