Zármutek Vypravěče příběhů

Člověk by řekl, larp je přece larp, neustále se nějaký pořádá a i člověk se specifickými požadavky si dokáže vybrat. Z larpu si přivezete vzpomínky, ať už dobré, nebo špatné, budou to vzpomínky, ty opravdu dobré pak budete pořád vytahovat, až vás za to lidi začnou nenávidět, vy budete vědět, že by jste to dělat neměli, ale uděláte to zase. Přesvědčit se, že si to necháte pro sebe, protože nikdo není zvědavý na to, co jste s nasazením vlastního života dokázali, ne, zejména ne, když to slyší posté, ale copak vy si můžete pomoct? Vždyť to bylo úžasné, dokonalé a … skončilo to. Nikdy víc. Larpy přicházejí a odcházejí, stejně jako panovníci, ale hráči, stejně jako prostý lid zůstávají, vyvíjí se, mění své preference, ale zůstávají.
Je hra, má mnoho ročníků, svou vlastní hráčskou základnu, ovšem organizátoři se nakonec stejně dostanou do bodu, kdy už prostě neví, co se světem, nebo se jim zkrátka pro ty nevděčné povaleče nechce nic dělat, nebo se objeví další věci, o kterých se nemluví a přijde konec.
A pak přijde poslední ročník, organizátoři ohlásí, že je poslední, aby si všichni ti hráči, co na něm každý rok rozvíjeli postavy, které s nimi mnohdy vyrůstali, uzavřeli své příběhy, protože ať už je příběh dobrý, či špatný, vždycky musí mít konec. Konec. Napíšeme tečku za larpem a půjdeme si každý svou cestou, kostým, který jsme každý rok šlechtili jenom na jednu akci půjde hluboko do skříně, spočine-li nám na něm pohled, bude nám úzko, budeme s úsměvem vzpomínat na to, co bylo, povytahujeme všechny ty serepatičky, které se k naši postavě vázaly a budeme vzpomínat. Nebo ne, mávneme nad tím rukou, kostým použijeme na jinou akci a nebudeme lpět na tom, co už není. Vymazlená postava se prostě přetáhne do jiného světa, necháme ji co nejvíc z původní charakteristiky a půjde to.
Jde to, čím víc let, tím víc vzpomínek za námi zůstává, k některým se vracíme častěji, k jiným ne. Mnohdy se k nim vrátí i naši přátelé a když máte zatraceně velké štěstí, občas vás v nich i zmíní v tom lepším světle.
Příběh musí mít konec, jenže co je to vlastně konec? Až uzavřete všechny vedlejší úkolové linky i s tou hlavní? Hloupost, vždycky se v závislosti na to objeví nějaká nová. Když zemřete? Hloupost, někdo vás přece musí pohřbít a pomstít? Když už není, co by se dalo říct? A do třetice, hloupost, vždycky je co říct. Příběhy žijí, dál v nás, pokud uděláme tu chybu a necháme je, dovolíte svým postavám existovat, dáte jim rozměr, litujete jejich bolesti, chráníte je, aby nezemřeli a radujete se z toho, čeho oni. Imaginace je zlo, ale nebýt ji, tak většinu z vás neznám a dělám teďkom něco jiného.
Tam, kde larp skončí a vy stále nemůžete zapomenout, začíná starý dobrý dračák. Zainteresovaný organizátor v roli nenáviděného Pána Jeskyně, který vám dá sežrat, že odmítáte zapomenout.
Jednou se pak možná stane zázrak, sežene se dost lidí a zkusíte to znova, jenže už to bude jiné. Lidi budou porovnávat, atmosféra bude jiná, nebude to už “TO” na co jste byli zvyklí, bude to něco jiného, možná to upadne do zapomnění, možná se to udrží. Příběhy mít nějaký konec musí, proto se vyprávějí donekonečna, v domnění, že nějaký konec nastane.
Ani tenhle niterný výlet člověka, který sice dokáže rozhřešit dávno zapomenuté záhady, ale ne běžná úskalí života mít pořádný konec nebude, jednak proto, že za čas napíšu další a proto, že neexistuje žádné ponaučení, které bych sem mohla dát.
Nakonec bych z toho mohla udělat příručku “Jak nezmagořit z larpů”, ale to by muselo vycházet z životních zkušeností, takže to bude spíš vyprávění o nedokončených příbězích, rozebírání všech možných konců, takže vhodnější název bude spíš “Nikdy nezapomenu”, protože kdybych náhodnou chtěla, tak mám stejně krabici plnou vzpomínek a papíry plné písmenek, co se připomenou. Možná i lidi, co si vzpomenou.
Jenže ze všeho nakonec zůstanou fotky a specifické kusy kostýmů, sem tam video. Postavy, které čekají na to, až se k nim někdo vrátí a oživí je. Dožadujíc se pozornosti každou částečkou svého nehmotného bytí. A s nimi i ty, o kterých doufáte, že je vytáhnete letošní rok. Všechny se ale ozývají stejně, Havran kouká potměšile z vrchu poličky, šedý plášť s drakem čeká na své přešití za zvuků malých rolniček, ve skříni zahálí metry černé látky, velká brašna vyměkčená molitanem pro přepravu alchymistického skla se vyčítavě dívá kdesi od stropu ze svého provizorního sídla na ovčích kožešinách a tří metrová červená šála pověšená na dveřích tomu taky moc nepomáhá.


Nemůžete se toho vzdát, protože je to součásti vás a vy nechcete, aby to bylo jinak.
Jo, nemůžete se vzdát.
Není komu a nejde to.
Nechce se.
Vůbec.