V Samotě

Otevřu oči a přesto nic nevidím. Koukám do tmy. Kolem mě se rozprostírá mrtvolné ticho. Slyším jen svůj vlastní dech. Počkat, ne, neslyším ani to. Nevím, kde jsem. Nevím, kdo jsem. Nevím, proč tu jsem. Mám strach, ale nevím z čeho. Jedno vím však jistě. Jsem sám. Sám v nicotě. Takhle to vypadá po smrti? Takto se lidé cítí, když umřou? Ale já přece mrtvý nejsem. Nejsem ani živý. Nejsem nikdo. Nic. Jsem Nic v nicotě. V nicotě, které někteří říkají Samota, Smutek. Pro mě je to jen prázdno. Zničující prázdnota, která Vás dožene k šílenství, která Vás dříve nebo později zabije. Tak snadno do ní lze spadnout a tak těžce se hledá cesta zpět. Nikdo sem nechce. Nikdo nechce být sám. Skoro každý má někoho, komu může věřit, a proto není nikdy sám. A já? Já jsem přeci Nikdo. A Nikdo nemá nikoho. Jsem pusté Nic, co někteří nazývají Samotným, Smutným. Jsem Sám ztracený v Samotě.