Shledán vinným

Každé ráno, když procházím kolem zrcadla a vidím svůj zrudlý a rozespalý obličej, říkám si, co když to všechno takto mělo být? Co když opravdu mám celé noci probrečet a ráno se probouzet s pocitem viny? S výčitkami svědomí, že jsem někomu ublížila. A nebyl to jen jeden člověk, komu jsem ublížila. Byo jich mnohem víc.

Někdy, když si prostě nedáváte pozor, co říkáte, z vás může vypadnout trápení, které jste nikdy nechtěli povědět nahlas. Najednou se kolem vás začne hroutit celý svět. Ublížíte lidem, co máte rádi a všichni se k vám obrátí zády. Co teď? Ptáte se sami sebe. Výčitky přicházejí ze všech stran a vás začíná hryzat svědomí. Je to strašný pocit, ublížit blízkému člověku, který vás za to dodnes nenávidí.

Proto se snažím nechodit mezi lidi. Sedím doma a doufám, že lidé už zapomněli na to, co se stalo. Doufám však marně. Způsobila jsem ránu tak hlubokou, že ani čas ji nedokáže spravit. Bojím se nenávistných pohledů, které na mě lidé vrhají, kamkoli se hnu. A proto teď dočasně opouštím tuhle realitu. Schovám se do svých myšlenek, do svého vlastního světa, a zůstanu zde, dokud se můj pocit viny alespoň o malinko nezmenší.