SMRT

Byl konec léta.
Podzimní, babí léto.

Seděl v takřka prázdné zahradní restauraci, ve velkém zámeckém parku.
Pil pivo a četl si knížku.
Tyhle chvíle i toto místo miloval, soukromí a přírodu kolem.
Užíval si poslední dny, kdy tu ještě bylo otevřeno, než se ochladí, personál odklidí židle i stolky a zima převezme nadvládu.
Teď však vdechoval intenzivní vůni tlejících listů a vlhké půdy. Občas zasněně pohlédl do korun stromů a na pestrou podzimní paletu barev, bordó, žlutozelené, žluté, i červené zabarvení listů. Tato směsice barev v kombinaci s vůní podzimu v něm vždy vyvolávala pocit tajemné nostalgie a romantické inspirace.

Dočetl kapitolu, nechal na stole bankovku a s knížkou v podpaží pomalu vykročil parkem.
Nespěchal, vydal se postranní alejí, lemovanou prázdnými lavičkami. Záměrně oklikou, aby ještě vychutnal tento možná poslední teplý den letošního podzimu. Začalo drobně mrholit, to mu ale nevadilo, naopak všude bylo prázdno a jediný zvuk, který v podvečerním tichu a snášející se mlze vnímal, byly jeho vlastní kroky na vlhké písčité cestě. Správná chvíle pro inspiraci.
Má rozepsanou povídku. Chce psát o svém dětství, o babičce a dědovi. O svém dospívání, o chybách a trapasech, promarněných příležitostech a tehdy povrchním pohledu na svět. Jako ve starém filmu, kde by se odehrával jeho osud. O tom, jak byl nevnímavý a bezohledný k ostatním. Bylo to, jako by nad ním zlý opilý klaun na laně žongloval kotouči s jeho osudem a on si přál, aby už byl konec. Přál by si, aby se tehdy stal zázrak a někdo mu ukázal správnou cestu.
A zároveň si však uvědomoval, že právě ty trapasy a chyby mu dodávají inspiraci ke psaní. Kráčel a díval se dolů na svoje boty prodírající se napadaným listím. Asi to tak muselo být, povzdechl si.

*
Pak za ohbím prázdné aleje, pod korunami vzrostlých stromů u jedné z laviček, zahlédl štíhlou vzpřímenou postavu nad sedícím člověkem. Pomalu se k nim blížil. Byla to žena v dlouhém modrém plášti s kapucí, stála a pozorovala muže na mokré lavičce. Měl zavřené oči a seděl tam shrbený, zcela nehybný a tichý.
Zvláštní vyjev, pomyslel a zastavil se, ve snaze pochopit, o co tu vlastně jde.
Tu se žena pohnula, vztáhla ruku a položila ji sedícímu starci na hlavu. Chvíli tak setrvala, a když ruku oddálila, muž se na lavičce pomalu sesul.
Zamrazilo ho. Vše se odehrálo v naprostém tichu. Cosi mu napovědělo, že ten muž na lavičce právě zemřel.

Deus ex machina, výjev jako vrcholné finále dramatu z antického divadla.
Chvíle konečného a nevratného rozuzlení.
V tom mlžném oparu prázdného parku, v tu chvíli v ten osudový okamžik, tu byli sami, jen oni tři.

Stále nedokázal domyslet, čeho se to vlastně stal svědkem.
Tělo starce se tiše a pomalu svezlo z lavičky na pískovou cestu mezi spadané listí. Stál tam užasle, jako němý svědek něčeho, co bylo mimo jeho chápání.
Mimo dimenzi, ve které se nacházel.

Vtom se k němu pomalu otočila. Byla neurčitého věku, velmi zachovalá a krásná, snad čtyřicetiletá, s drobnými vráskami kolem světlemodrých očí, se kterými ladila barva jejího pláště.

Ve tváři se jí kmitl jemný bolestně trpký úsměv. „Ten muž je mrtvý?“ zeptal se.
Chvíli se na něj dívala a znovu se malinko usmála. „Ano, byl to jeho čas,“ řekla.
„Mohu nějak pomoci,“ zeptal se jako ve snu, „jste jeho příbuzná?“
Bylo ticho a ona jej zkoumavě a s pobavením pozorovala.
„Ano, teď už ano,“ řekla po chvíli. „Pomůžete mi ho položit?“
Společně zvedli starce a položili ho na vlhkou lavičku.
Ten muž měl ve tváři klid a odevzdanost. Zdálo se mu to zvláštní, nikdy neviděl někoho tak bezprostředně umřít. I své příbuzné viděl až hodně hodin po té, co zemřeli nebo až na pohřbu,
„Měl bych někoho zavolat?“ zeptal se. „Ano,“ odpověděla.
„Zavolám sanitku“, řekl. Přikývla.
Mobilem zavolal na pohotovost a popsal místo, kde se nacházejí.

Oba nad ním tiše stáli.
Netušil, co má říkat, ale nakonec se přeci jen osmělil. „Počkáte tu se mnou, než přijedou?“ „Mohu, pokud to chcete,“ odpověděla a ukázala na protější lavičku
Posadili se. „Co je to za knížku?“ zeptala se.
Vytáhl ji z podpaží a podal.
„Pět zralých hrušek od Williama Saroyana,“ pravil.
„ Hezké povídky,“ odpověděla.
Tiše seděli a mlčky se dívali na starého muže.

Stále nemohl najít odvahu se zeptat na to, co chtěl pochopit a co tušil.
Na to jediné, co vlastně už od začátku bytostně věděl.
Předběhla ho.
Otočila se k němu. „ Vím, na co se mne chceš zeptat.“ Dívala se mu opět zpříma do tváře a v očích se jí zase objevil ten jemný náznak úsměvu.

„Jste To, nebo vlastně Ta, co si myslím?“ vyhrklo z něj.

„Ano.“ Teď už se doopravdy usmívala, drobounké jemné vrásky se jí v úsměvu stáhly a najednou vypadala jako přívětivá, nádherná víla z pohádky. Vzala do dlaní jeho ruce a sevřela je. Vtom ucítil sílu, která do něj snad všemi tělesnými póry začala proudit, lásku, která jím celým prostoupila.
Lásku ke všemu a všem na tomto světě a jistotu že ji umí a může předat komukoli dál. Pocit, který ve svém životě nikdy nepoznal.
Mohutnou sílu přemoci všechny nesnáze. Pocit, že už nic jiného než láska k bližním, není tak důležité. Celý svět se mu najednou rozplynul. Vše intenzivně vnímal, a přesto, jako by fyzicky nebyl. Jeho tělo i okolí zmizelo a čas přestal existovat. Byli jen oni dva, ona jej držela za ruce a jemu se zdálo, že uplynula velmi dlouhá doba, pocit, že tam tak sedí desítky hodin, možná let.

Jako ve snu zaslechl houkání sirény.
Postupně a pomalu začal znovu vnímat okolí.
Vše se vracelo, do původní reálné polohy a on si uvědomil si, že tohle je chvíle, kterou už nikdy ve svém životě nezažije. Chvíle, kterou mu osud bizarně a z nějakého, jemu neznámého důvodu, teď a tady poskytl.

„Už se nepotkáme?“ zeptal se.
Stále se na něj dívala tím úsměvem v očích.
„Ale ovšem, že ano,“ řekla …… „Ještě mnohokrát, jako nyní, stejně tak i potom.“

Po písčitě cestě parku přijíždí sanitní vůz a z něj vystupují tři postavy. Posledním je lékař s kufříkem. Vzápětí se objeví i policejní vůz. Najednou tu je plno lidí.
Sklání se společně nad tělem na lavičce a po chvíli je jasné, že už není, co řešit. Nakládají tělo na nosítka, lékař se u dveří sanitky otočí a pohledem se střetne s ženou v modrém, nepatrně si pokynou na pozdrav. Lékař nasedá. Je jasné, že se nevidí poprvé. Sanitka odjíždí.
Kromě policie je tu i pár zvědavců, v očekávání nějaké senzace.
Stmívá se.
Žena v modrém si opět nasazuje kapuci, otočí se k němu, řekne:
„Na shledanou příteli“ a odchází.
„Na shledanou,“ odpoví a pomyslí si, jak je to vše absurdní.
Jak mohou být chvíle, jako byla tato, současně tak rozdílné.
Paralelní pocit euforie a štěstí, s umíráním a smrtí.
Vždy vnímal smrt jako smutný konec, něčím bolestným a nevratným.
Tlením a hnilobou.
„Prach jsi a v prach se obrátíš.“

V policejním autě sepisují protokol a on se pod něj podepisuje.
Začíná drobně pršet, schová knížku pod bundu.
Má pocit, že už z něj vyprchala celá ta euforie porozumění a lásky, je tu zase realita a všední dnešek, počátek sychravého podzimu, žluté listí na chodnících, svit blikajících luceren, krákající vrány a vkrádající se chlad pod oblečení.

Kam to dnes vlastně nahlédl?
Co to bylo za místo, kam ho na tu malou chvíli pustila.
A nechápe, proč mu v uších zní: „ …oroduj za nás hříšné, jako nyní, stejně tak i v hodinu smrti naší. “……………… Amen.

Vrací se zamyšleně zámeckým parkem domů, s pocitem neplatícího diváka na představení, kam se nechystal a přesto byl obdarován poznáním, které mu zůstane po celý zbytek života.
Teprve teď mu to dochází, teprve teď si vše začíná uvědomovat.

Kráčí pomalu a nevnímá drobný déšť, ani chlad vlhkého večera a posadí se na jednu z opuštěných mokrých laviček. Najednou nemá žádný cíl, žádnou vůli, cokoli v tuhle chvíli udělat.
„Na shledanou, příteli,“ to mu řekla a jasně věděl, že se zase setkají.
Už je tma a ještě stále prší, déšť mu stéká po mokrých vlasech do tváře.
Je si tím už docela jistý. Už chápe, že vše je dopředu určeno a on nemůže nic změnit a ani ovlivnit.
Kdy to bude? To už pro něj není důležité.
Už ví, že je přívětivá, pochopil hloubku a podstatu všeho, kam mu dovolila nahlédnout.
Usmívá se.
S vědomím, že se vlastně na jejich další setkání těší. A nic lidského, kromě smrti není trvalé.




*