Zavři oči a bodni

 

 

Začala jsem šermovat. Ráda zkouším nové věci a jednou za čas se prostě pouštím do neznámého. Hlavní důvod byl, ale psaní. Chci umět věrohodně popsat souboje, a to se bez odborných znalostí neobejde.

 

Ukázková lekce sportovního šermu mi předvedla, že se při střetu automaticky stavím do obrany. Neútočím. Má protivnice mě porazila 4:1. Odnesla jsem si krásnou modřinu a nové odhodlání. Dost bylo nesmělého pípání, je na čase začít zpívat.

 

Narodila jsem se jako průbojné drzé děvčátko, které rozdávalo rozkazy a v autobuse vyprávělo pohádky cizím lidem. Pak se něco zvrtlo a na střední škole už jsem dokázala stěží promluvit před celou třídou. Začala jsem jen naslouchat ostatním a vlastní myšlenky psát. Dnes mám sebevědomí jakž takž zpět, ale v roli posluchače zůstávám. Pokora je pěkná věc, ale všeho moc škodí. Tak proč ten blok nerozseknout?

 

Sportovní šerm mi nestačil. Respektive má peněženka nestačila na něj. Takže jsem našla historický klub a zašla na šerm mezi partu lidí simulující bojové scény přímo z filmů a her. Na chodbě mě přivítala malá holčička.

„Já bych sem nechodila!“ prohlásila neohroženě, až jsem se musela usmát. Celá já… kdysi.

„Pročpak ne?“

„My tady totiž máme ducha! Tohle je rytířský hrad!“ Úsměv podruhé. Tak to bych se tu měla cítit jako doma.

 

Zbrojnice teorii o hradu jen potvrdila. Vysoká stěna se leskla zbraněmi různých druhů. Šavle, kordy, rapíry, dýky a meče byli vyskládány s láskyplnou péčí. Při pohledu na luk a toulec s šípy už jsem zářila jak žárovka. Že bych časem zkusila i lukostřelbu nebo třeba sebeobranu s dýkou? Vyfasovala jsem pěkný kord. Mnohem hezčí a elegantnější než ten sportovní. Čepel mě zastudila do dlaně, když jsem zkoumala bezpečnost. Tentokrát mě totiž nenavlíkli do ochranného oděvu ani helmy*. Do čeho já se to vždycky zamotám. Pomyslím si a už zkouším základní postoj.

 

„Neboj se mě zasáhnout.“ lektor ze mě nejistotu vycítil velmi rychle. Konec kordu byl sice změkčený kuličkou, ale zasáhnout ho? Vždyť měl na sobě jen obyčejné tričko! Po několika dalších pokusech moje čepel stále směřovala mimo něj. Nepochybuji, že zauvažoval, proč jsem k nim vůbec lezla. To že se snažím psát, totiž zásadně nikomu nevykládám. Ostatně já nic nikomu nevykládám.

„Udělej to se zavřenýma očima,“ rozhodl.

„Cože?“

„Po výzvě namíříš, zavřeš oči a bodneš.“ To myslel vážně? „Zavři oči a bodni,“ ujistil mě.

A tak jsem se nadechla, napřáhla ruku, zavřela oči a s výdechem šla do výpadu. Čepel našla svůj cíl. Zbraň měkce zatlačila do hrudi protivníka a pružný kov se tlakem vychýlil. Wow! Můžu ještě jednou? Napadlo mě okamžitě. Spolubojovník se mi na čepel navážil, aby potvrdil, že ho skutečně nezraním. Víc jsem vědět nepotřebovala. Uvolněně jsem si šerm začala užívat.

 

Pokud můj výpad nikomu neublíží, tak na něm není nic špatného. Nejsou metafory překrásné?

Uvidíme, jestli po půlroce šermování budu voprsklá jak zbojník, nebo se znovu uchýlím k rozpačitému mrkání sličných panen. Nejspíš ani jedno. Není však špatné si zapamatovat, že někdy je třeba prostě zavřít oči a bodnout.

 

 

*Historický šerm se cvičí zpomaleně s důrazem na techniku a s měkčenými zbraněmi (popřípadě s upravenou čepelí) proto není potřeba ochranných pomůcek.