Stopa lidskosti

                                                                          Motto:

                                                           Miliony květů

                                                           miliony světů

                                                           mezi nimi není

                                                           lidské pochopení

Budu vám vyprávět příběh, který se stal v dobách, kdy na nebi létali ptáci, na záhonech kvetly růže, kdy lípy svou omamnou vůní rozvoněly kraj, a ve větvích řvali skřivani. Budu vám vyprávět o lukách, kde nepřeberné množství kvítků zdobilo jejich háv. O lesích, kde vůně smoly mísila se s vůní tlejícího listí. A stromy byly vysoké a ztepilé. A bylo jich tolik druhů, že nespočítali byste je na prstech jedné ruky tak, jako je tomu dnes. A povyprávím vám o lesní zvěři a o rybách, kterých plné byly naše rybníky, řeky a říčky, horské bystřiny. Povím vám o ránech, kdy vzbudil vás sice lomoz aut, tak jako je tomu i dnes, ale v těch dobách vás budil i zpěv ptáků, kokrhání kohoutů, štěkot psů, bublání blízké říčky. V noci nás leckdy probudil řev mrouskajících se koček. A hluk tašek, které padaly ze střechy, to když kuny vesele se po ní proháněly. Kočky? Kuny? Dnes už nevíte co to je. Ano. A to vše byly věci zhola všední a obyčejné. Pozornost jim věnoval málokdo z nás. Ani já ne. Já, Julius. Je mi 109 let a pamatuji si tu dobu. Země se úprkem blížila svému konci a my jen přihlíželi a čekali. Doufali v zázrak?! Mílovými kroky vpřed, řítili jsme se zpět.

Do dnes cítím vůně ve svých vzpomínkách, na jazyku rozprostírá se mi chuť. Třeba maliny! Ty jsem měl nejraději. Cítím ta zrníčka. Mráz mi běhá po zádech, když si vzpomenu na tu lahodnou chuť. Tolik krásy. Pohádka. Konec!

Ano, z dnešního úhlu pohledu, zázrak. Už tenkrát nenávratně mizely rostliny, vymírala zvěř po desítkách druhů. A tak jsme sepsali knihu ohrožených druhů. Parodie! Requiem!

Ano, budu vám vyprávět o dobách, kdy nebyl jediným živým tvorem na této planetě člověk. Člověk, viry a bakterie. Pár plevelných rostlin a degenerujících stromů, díky kterým můžeme i dnes ještě dýchat. To je také zázrak. A právě z dnešního úhlu pohledu. A i dnes se tak těžko vzdáváme svých rádoby výsad. Na samém dně a bojíme se odrazit!