Den díkůvzdání na Divokém západě

Den díkůvzdání na Divokém západě

Stejně jako všechna ostatní lidská sídla, tak i městečko White Stone town se v ten den proměnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Ovšem pardon, výstižnější by bylo přirovnat tu náhlou změnu z všedních dnů k výstřelu ze stovky revolverů (i když to v našem případě – tady na Divokém západě – není v podstatě nějakou obzvláštní výjimkou s jistou dávkou nadsázky. Ostatně – nebudeme už dále obcházet okolo horké kaše. Nahlédněme raději do příbytků dnes až přespříliš slavnostně naladěných obyvatel městečka. Cáry papírů připomínající kalendář (pokud ovšem některé domácnosti vůbec nějaký ten cár měly – kromě plakátů s titulním nápisem WANTED vylepených všude po městě) přibité kusem hřebíku na zdech ukazují, byť mnohde kvůli nánosu prachu poněkud nejasně: 25. listopadu.
Cože? Snad mi nechcete nabulíkovat, že si zrovna nevybavujete, či snad dokonce vůbec nevíte, oč jde?! Dnes je přece den na divokém západě neobyčejně vzácný, den míru, na který berou zřetel i ti nejkrvežíznivější a nejpodlejší banditos a desperatos, den, kdy se i nejzlobivější, nejmazanější a nejvíc lotrovin provádějící uličníci chovají jako svatoušci (a jestli ne, tak už je k tomu maminky přimějí svými metodami), den společného porozumění a souznění, zkrátka den, kdy se chlapi nervou, nestřílí se a děti nebrečí... Ouž!...Ale co to slyším – že bych to zakřikla? Ach, no to snad ne... Jako by se mi zazdálo, že se od farmy Yellowsmithových ozývá dětský pláč! No jo – a to čím dál hlasitěji – hlásek jako břitva. Jojojojoj... Tak se půjdeme podívat, kdo nám to kazí dnešní sváteční ráno...

---

Po svátečně vyzdobené kuchyni se rozléhá dětský křik a pláč. Žena stojící za jednoduchým pultem z dřevěných prken chvíli energicky přejížděla válečkem po dýňovém těstě, jako by si na něm chtěla vybít vztek. Už to ale nemohla vydržet. Nervózně semkla rty k sobě a zlostně sebou trhla směrem k dětem.
,,To se musíte začít hádat, sotva co za tátou zacvaknou dveře! To nemůžu mít ani chvilku klidu?!“ křikla. Děti ztichly a vstrčily drobné prstíčky upatlané od brusinkové omáčky do úst. ,,Proč se zase handrkujete, co?“ pravila k nim po chvíli již mírněji, stále je probodávajíc ostrým pohledem. Matka Rosaline Yellowsmithová byla vždycky moc mírná; však také děcka spustila nanovo a jeden přes druhého:
,,Jeremy říká, že tatínek šel zase na skleničku!“ ozval se mladší ze dvou chlapců.
,,To je fakt!“ vskočil mu do řečí výše jmenovaný, buclatý zrzounek, který byl ze všech nejvíce popatlaný brusinkami. ,,Určitě šel do saloonu!“ snažil se prosadit svou.
,,To není pravda!“ vmísila se do hovoru nejmladší z dětí, hubená holčička. ,,Já náhodou moc dobře vím, že tatínek se šel s chlapama poprat!“
,,Kecáš, Silvio!“ plácl ji Jeremy.
,,Nešahej na mě!“ nedalo se děvčátko a ránu bratrovi oplatilo. Už už by se byla spustila nová pranice, kdyby maminka znovu nezasáhla.
,,Tak dost!“ okřikla je. ,,Jimmy šel jenom s ostatníma ulovit nějakého krocana na dnešní sváteční večeři.“ vysvětlila seškrabujíce si z prstů zbytky dýňového těsta. ,,A vůbec – pojďte mi teď pomoct s přípravou koláče.“ dodala.
,,Maminko...nám se nechce!“ zabručela otráveně v odpověď Silvia, načež jí druzí dva sourozenci přizvukovali.
,,Ach, děti, děti..“ povzdechla si paní Yellowsmithová a věnovala těm znuděným tvářičkám bezmála soutrpný pohled. ,,Myslím, že je na čase, abych vás seznámila s pravou spojitostí našeho rodu se svátkem Díkůvzdání.“ řekla a přistoupila ke staré dřevěné truhle, jež stála v rohu místnosti.
,,Tím chceš říct, že s naší rodinou nějak souvisí den Díkůvzdání?“ podivil se Jeremy. I Silvia s Johnem zpozorněli. Žena zrezivělým klíčem mlčky odemkla truhlici. Shýbla se a vyzvedla z ní k sobě několik pomačkaných zašlých listů, které před tím ležely na dně vedle zpuchřelých hader. Na dlani jí ulpěla zrnka špíny. Téměř zbožně a slavnostně pomalu přejela prsty po ploše svrchního papíru, čímž setřela silou vrstvu usazeného prachu. Kýchla. Chvíli se rukou beze slova oháněla kolem sebe, aby se rozproudil čistý vzduch a pak pokynula napnutým dětem, aby ji následovaly ven. Tam se kolem ní začaly točit.
,,Co je to maminko, pověz, co to máš?“ naléhaly, marně vyskakujíce do vzduchu a věšíce se matce na ruce, aby jí do náruče lépe viděly. Vážným krokem došla až za dobytčí ohradu, kde se posadila do trávy. Děti se hned sesypaly na zem vedle ní a trochu nervózně čekaly, co se bude dít.
,,Tohle je deník mého pradědečka a vašeho prapradědečka Rogera Yellowsmithe, který žil téměř před dvě stě lety. Nikdy jsem ho bohužel nepoznala.“ promluvila konečně tichým a slavnostním hlasem. ,,Za svého života se stal guvernérem a prý byl i velký dobrodruh. Měl spoustu peněz a dost vlivu na své okolí. Přesvědčil proto několik rodin, aby se s ním vydaly na širé moře do Nového světa hledat lepší život...“
,,Nový svět? Co je to?“ vskočil jí do řečí Johny.
,,Pradědeček byl Angličan. Oni tak nazývali zemi, která ležela na západě – naši zemi.“
,,On se rozhodl plout do Ameriky?“ ptal se dychtivě Jeremy.
,,Ano,“ odvětila, ,,ovšem tehdy ještě náš kontinent Angličané neměli tolik probádaný. Pradědeček si pro sebe a ostatní pasažéry najal loď a vyrazil vlastně do jemu neznámých podmínek. Jenom z Boží vůle mu bylo dovoleno šťastně stanout na březích Ameriky a naleznout tam nový život.“ vysvětlila a zahleděla se do zežloutlých listů, jež až dosud svírala v náručí. Pak začala číst...

,,Dne 1. listopadu, roku 1622, krátce před polednem:
Dnešní chmurný den začínal jako každý jiný. Když jsem procitl, mdlé ranní světlo se už prodíralo skrz škvíry v prknech, ale podle toho, jaký mnou otřásal chlad, jenž mě probudil, muselo být ještě hodně časně. Jane už ale byla na nohou a zachumlaná ve vypelichaném plétu připravovala na ohni snídani. Ohlédl jsem se do nejzaššího kouta chatrče. Malý ještě spal.
,,Jen ho nech, Rogere,“ ohlédla se po mě a něžně se usmála na spícího Emmeryho. ,,Teď možná sní o lepším světě.“ dodala. O lepším světě? Mimoděk jsem se svezl ze sedu zpět na lůžko. Tohle vyznání mě poněkud zarazilo, vždycky jsem si myslel, že se tady nejen mé rodině, ale i všem ostatním osadníkům líbí. Jane přistoupila až ke mně a mlčky mi podala kus masa ze včerejšího lovu. V zamyšlení jsem vstal a sáhl po kabátu. Bez pozdravu, aniž bych si pořádně uvědomil, co dělám, jsem otevřel dveře a v mžiku se ocitl venku.
Bylo ještě mírné přítmí a foukal ostrý ranní vítr. Abych se mu nemusel vytavovat, zašel jsem mezi stromy, jejichž pás od sebe asi na sedm set metrů odděloval naši osadu od ležení Indiánů. Před několika lety jsme celkem neuváženě vyrazili na nebezpečnou plavbu na širé moře. Bylo nás přes šedesát Angličanů. Angličanů, kteří neváhali opustit své domovy, kde jim nic nescházelo. Nevážili si snad daru svých životů? Nebyla jim po vůli země, kterou jim pro ně propůjčil milostivý Pán? Proč vlastně? Honilo se mi hlavou. Pro jsme se vydali hledat Nový svět? Nechybělo mnoho a nemuseli jsme tu dnes být – z vlastní hlouposti, kvapu a pošetilosti. Ale On nám dal druhou šanci. Navedl nás ke břehům této země a poslal a poslal nám v ústrety její šlechetný lid. Měli bychom být šťastní. Aniž bych si to snad přímo přiznával, dával jsem v tu chvíli vinu hlavně sám sobě.
Zlostně jsem odkopl suchou větvičku, jež ležela u mé pravé nohy. Odkryla mladou, ještě zelenou borovicovou šišku. Zvedl jsem ji, rozmáchl se a odhodil co nejdál! Pomalu jsem se pak vydal týmž směrem.
Zrovna jsem procházel kolem hustého trnkového křoví, když tu se mi zazdálo, jako bych zaslechl hlasitý šramot něčích kroků. Instinktivně jsem se přikrčil a obešel trnky na druhou stranu. Poměrně zřetelně jsem odtud slyšel dva vzrušené mužské hlasy patřící Indiánům. Opatrně jsem poodhrnul chrastí, které mě píchalo do obličeje, takže jsem mohl oba Indiány dobře rozeznat. Náčelník Hněvivý bizon a Bleskurychlý nůž, jeho syn! Zvědavost mi nedala. Co nejtišeji jsem se posunul blíž. Teď už jsem mohl zaznamenat každé jejich vyměněné slovo i posunek. Dlouho se bavili o včerejším společném lovu a částečně i o letošní úrodě. Pak ale padlo slovo, při jehož vyslovení jsem okamžitě zbystřil a trochu ve mně zatrnulo.
,,A co naše zlato?“nadhodil totiž Bleskurychlý nůž náhle, docela bez předchozí spojistosti.
,,Bude v bezpečí.“uklidnil ho Hněvivý bizon sedaje si na kámen ležící poblíž. To vzbuzovalo dojem ,že se cítí naprosto bezpečný od zvědavých cizích uší.
,,V bezpečí? Bleskurychlý nůž myslel, že Komančové odhalili naši skrýš.“ opáčil mladší nevrle a následoval svého otce v pohodlnější pozici.
,,To ano...“ přisvědčil náčelník. ,,Ale Hněvivý bizon vsadí vlastní medicínu na to, že až tam dorazí, naleznou jejich oči místo zlaté záře jen prázdnou tmavou sluji.“ Skoro jsem nedýchal. Bylo více než pravděpodobné, že dnes se stanu první bledou tváří, která zná místo, kde se nachází pověstné indiánské bohatství. Hněvivý bizon chvíli s uspokojením pozoroval udivenou synovu tvář.
,,Jak – to?“ Téměř ze sebe vykoktal Bleskurychlý nůž. Ještě notnou dobu mu trvalo, než jeho obličej nabral zase normálního výrazu.
,,Hněvivý bizon se včera v noci ještě s několika bojovníky vypravil k Šedé sluji na Medvědím kopci, kde bylo naše zlato až do té doby ukryto. Přenesl jej spolu s nimi do Údolí mustangů, přesně k tomu místu, kde se větví Červená řeka na dva menší prameny. Tam je teď dobře skryto v jeskyni zvané Ptačí.“
Téměř se mi zastavil dech. Teď znám tajemství indiánského pokladu! Pro nás má nevyčíslitelnou hodnotu – a tu si podle všeho uvědomovali ale i sami majitelé. Tím spíš musím rychle pryč, pomyslel jsem si. Jestli mě tu ti dva najdou, mají dost výmluvný důvod, proč mě na místě umlčet. Od zraku obou Indiánů mě dostatečně ochraňovaly trnkové keře. Teď jen bylo nesmírně důležité dostat se pryč absolutně neslyšně. Pomaloučku polehoučku jsem našlapoval na zrádnými listy a větvičkami pokrytou zem a píď po pídi se vzdaloval, kryt větvemi. Sebemenší křupnutí stébélka či šustot listu by mě mohly prozradit... Díkybohu! Úspěšně jsem se posunul tak daleko, že už jsem mohl zbytek cesty z lesa doběhnout.
Udýchaně jsem bezmála vrazil do naší chatrče. Nikde nikdo. V hlavě se mi honilo tisíce myšlenek, jež jsem nedovedl utřídit.
Bezděky jsem sáhl do kapsy u kabátu pro kapesník, abych se mohl vysmrkat. Místo něj jsem však v ruce svíral jen trochu suchého chrastí! Vyděsil jsem se. Přece jsem ho použil ještě před tím, než jsem dnes ráno zamyšleně vkročil do lesa! Myšlenka na místo, kde jsem ho mohl vytrousit nebyla zrovna příjemná.
Téměř současně s touto úvahou jsem se vyřítil ze dveří ven. Ještě jsem si vybavoval, kudy jsem předtím šel, a proto jsem zrychlil v běh. Původní vyčerpání z čerstvého předchozího zážitku jako by se vytratilo. Doběhl jsem až na místo, kde jsem před chvílí vyslechl ten osudový rozhovor. V tu chvíli mě ani nenapadlo přesvědčit se, zda jsou již oba Indiáni pryč. Jen jsem očima marně těkal po stále mírně lehlé trávě, kde jsem se krčil...Nic! S rozporuplnými myšlenkami jsem ještě dvakrát prohladal okolí cesty, kudy jsem se vydal, nicméně bez výsledku...! Teď mě napadá!...Na tom kapesníku bylo vyšito mé jméno!

2.listopadu, roku 1622, pozdě v noci
Dnes večer jsem nemohl ani oka zamhouřit. Tato beznadějná situace mě nutila k nepěkným úvahám o tom, co se mnou Indiáni provedou, jestli to byli opravdu oni, kdo sebrali za křovím můj kapesník. Věděl jsem, že i jejich zákony jim brání oddělat člověka, aniž by na jeho provinění měli přímý důkaz. Přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že jsem se zachoval jako naprostý hlupák. Za to, že jsem tak snadno podlehl své zvědavosti jsem se však káral a bědoval ze všeho nejvíc. Pro nic za nic takhle riskovat! Bůh ví, že já snad ani po tom indiánském zlatě netoužím!Ovšem – je možné, že jsem ten kapesník vytrousil někde cestou, když jsem běžel rychle zpátky ven z lesa. Pak třeba mohl zapadnout do nějaké jamky a zapadat jehličím..! Tak a podobně jsem překotně uvažoval. Plané naděje jsem si dávat nesměl – to ne! Jestli jsem chtěl vědět, kde a jakým způsobem skončil onen kapesník, napadla mě jediná možnost, jak to zjistit. A sice – jít do indiánského tábora a pokud možno znovu vyslechnout nejlépe ten hovor, který by mi zodpověděl na otázky. A to hned teď!
Vím, zvědavost není užitečná vlastnost, ale v tomto případě nebylo vyzbytí. Zaposlouchal jsem se do pravidelných oddechů přerušovaných občasným zamlaskáním a zvuku příjemně praskajícího tepla z doutnajících uhlíků. Neslyšně jsem ze sebe shodil přikrývku a co možná nejtišeji po špičkách přešel po vrzající podlaze až ke dveřím. Natáhl jsem si kabát, jehož prázdná kapsa mluvila za vše. Ozvalo se za mnou jen slabé zaskřípění dveří, které pak opět tiše zaklaply. Nechal jsem tedy za sebou tu ztělesněnou svatyni klidu a pomalu se vydal k lesu, jenž dělil oba naše tábory od sebe...Noční ticho dýchající na mě v tu chvíli ze všech stran ještě netušilo, co se v něm možná za pár chvil semele.
Abych se dostal do blízkosti ležení našich přátel Indiánů, musel jsem překonat asi sedm set metrů oním lesem, což ve tmě zahalené mlhou, která se rozvalovala všude kolem, není procházka růžovým sadem. A za předpokladu, že jsem tam musel dorazit už před rozedněním, což bylo pro úspěch mých plánů nezbytně nutné, nesměl jsem dlouho otálet.
Když jsem však vkročil do temnoty lesa, nebylo mi zrovna do zpěvu. Za chvíli jsem se naštěstí rozkoukal, a tak mi chůze nedělala větší problémy.
Asi za necelé dvě hodiny jsem jsem stanul na druhém konci, kde se za posledními keři na rozlehlém palouku rozprostírala vesnice.
Měl jsem v plánu dostat se k náčelníkovu stanu. Protože pokud jsem se správně domníval, jestli se měl nějaký důležitý rozhovor dnešní noci konat, tak právě tam. Do vesnice jsem se nechystal poprvé a moc dobře jsem věděl, kde se stan nachází. Dostat se k němu by neměl být takový problém, pomyslel jsem si. Předpokládal jsem totiž, že nejsou rozestavěny žádné hlídky, neboť s žádným z okolních kmenů, alespoň co jsem věděl, nebyla vykopána válečná sekyra. Přesto jsem tentokrát vynaložil nejvyšší možné soustředění a obezřetnost, jakých jsem včerejší ráno opomněl. Trvalo mi tak notnou půlhodinu, než jsem se dostal až za stan Hněvivého bizona.
Opatrně, abych sebemenším zvukem nevzbudil pozornost jeho obyvatel, jsem se přikrčil a celým tělem se přitiskl k zemi. Skoro jsem nedýchal a napínal uši, ale dlouho nebylo slyšet žádný hlas. Ovšem občasná slabá, sotva zaznamenatelná zašustění signalizovala, že uvnitř někdo je – a co víc, nejspíš i vzhůru. Náhle se ozvaly kroky. Trhl jsem sebou, ale v úleku jsem zůstal přimáčký k zemi. Neznámý příchozí se zastavil před vchodem do stanu a zašeptal jakési indiánské slovo, jemuž jsem nerozuměl. Jakmile jej vyřkl, chvíli byl slyšet tichý hovor nějakých osob, pak se ozvalo slabé zašelestění, Temná postava vklouzla dovnitř.
Po chvíli napjatého ticha rušeného způsobovaným pohybem a šustěním se ozval tlumený hlas, jehož nositele jsem neznal, nebo se mi alespoň podle tónu nevybavoval.
,,Co je ta věc?“ otázal se onen, podle hlasu nejspíš starý muž.
,,Bledé tváře to nazývají kapesník.“ šeptl mu v odpověď druhý hlas, v němž jsem rozeznal hlas Hněvivého bizona. Kapesník! V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.
,,A tady stojí – Rožer Yellowsmith? Pokud se Moudrý vlk nemýlí, to je ta bledá tvář zvaná guvernér!“ ozval se ten starý muž znovu.
,,Ano,“odvětil třetí – Bleskurychlý nůž. ,,Můj bystrý bratr si vskutku zaslouží své jméno, neboť jeho mysl si vždy najde tu správnou cestu...“
Dál už jsem neměl možnost poslouchat, protože jsem zahlédl nedaleko přecházet hlídku. Jen tak tak, že jsem se stačil zase nepozorovaně vytratit! Nicméně i jen dosavadní rozhovor, jehož jsem byl svědkem byl dostačujícím stvrzením mého hrozného podezření.
Svíčka, jež mi až dosud poskytovala trochu světla dohořívá... Doufám, že můj život nezhasne tak rychle...“

Rosaline Yellowsmtihová vzhlédla od rozečteného listu, protože zaregistrovala nějakého příchozího. Nedaleko od nich se se sklopenou hlavou šoural Tommy, syn funebráka, jemuž se všechny děti nepěkně posmívaly a mnohdy ani dospělí neudrželi jazyk za zuby a neodpustili si nějakou tu jízlivou poznámku. Vždyť Tommy byl už od přírody spíše tichý a zádumčivý. A teď kvůli chování okolí se do sebe uzavíral stále víc. I tři sourozenci už už otevírali pusy k posměškům, když je matka pleskla přes ruce.
,,Pojď k nám, Tommy!“ zavolala na něho. Krátce, plaše vzhlédl a hned se zase otočil na opačnou stranu. Až na třetí vybídnutí se pomalu přišoural, tiše pozdravil a nesměle se posadil vedle paní Yellowsmithové, jež se na něho usmála. Ve stručnosti mu převyprávěla až dosud přečtený pradědečkův příběh. Potom znovu zabořila pohled mezi rozložené listy a pokračovala.

,,2. listopadu, roku 1622, brzké popolední:
Přestože jsem se dostal do postele až brzy k ránu, nemohl jsem dospat. Vyskočil jsem, sotva co do chatrče pronikly první mdlé sluneční paprsky. Věděl jsem, že na dnešní den je domluvený druhý společný podzimní lov s Indiány. Horečně jsem přemýšlel, co udělám, a snažil se uvědomit si, v jaké jsem vlastně situaci. Indiáni tedy vědí, že jsem vyslechl jejich hovor o tom, kde mají ukryto zlato, protože našli můj kapesník. O tom, že jsem se ještě tu noc vkradl do vesnice a dozvěděl se o mém prozrazení, nemají však, alespoň pevně doufám, ani potuchy. Bohužel jsem byl vyrušen příliš brzl na to, abych mohl zjistit, jaké se mnou mají úmysly. Nicméně pokud budu vycházet právě z faktu, že mě u stanu nezpozorovali, je více než pravděpodobné, že se alespoň pro zatím o nic nepokusí.
Tato vyvozená skutečnost sehrála rozhodující roli v dlouhém váhání, zda se zúčastním lovu, nebo se pro jistotu někam vytratím. Sice jsem nepředpokládal, že by pojali podezření, kdybych se neukázal, nicméně pro zachování zdánlivého klidu a všedního běhu den jsem se rozhodl, že půjdu.
Už už jsem sahal pro a chtěl vyjít ven, když tu mě zadržela Jane, jíž zřejmě probudilo vrzání prken v podlaze.
,,Ale no tak, Rogere, snad si nemyslíš, že půjdeš na lov bez toho, aniž by ses nasnídal!“ Co mi zbývalo, než poslechnout. I přesto, že jsme se snažili mluvit tlumeně, naše hlasy vzbudily malého Emmeryho. Ten nejspíš v polospánku zaslechl náš rozhovor, neboť sotva co otevřel oči, hned se mě ptal:
,,Táto! Dovol mi jít s vámi! Viď, že můžu?“ Škemral tak žadonivě a vroucně, že mi ho bylo líto.
,,Dobře víš, že to nejde, synku. Je ti teprve deset, jsi ještě dítě.“ odvětil jsem však neúprosným hlasem.
,,A můžu vás alespoň chvilinku doprovázet?“prosil, ručky sepnuté k sobě. V tu chvíli by se byl nad ním snad i kámen ustrnul.
,,Nu dobrá,“ svolil jsem, ,,ale jen na pár metrů – na kraji lesa se vrátíš domů.“
Rychle jsme pojedli něco kukuřičných placek s mlékem a za chvíli už byli venku, kde se začínali scházet první osadníci a Indiáni. Nenápadně jsem se pátravě rozhlédl po tvářích všech již přítomných. Bleskurychlého nože ani Hněvivého bizona jsem nikde nezahlédl, ale vzpomněl jsem si na třetí osobu, která byla také, alespoň co jsem já věděl, zasvěcená do celé věci – ten neznámý starý muž. Abych zjistil, kdo to je, což teď bylo pro mě nezbytně nutné, rozhodl jsme se ještě před lovem rychle zajít za vikářem Paddingtonem, který často navštěvoval i indiánskou vesnici. Zeptat se přímo jednoho z jejích obyvatel by mohlo být příliš nebezpečné. Vikář se často zdržoval v malé chatrči sice nedaleko naší osady, ale přesto mi nějakou dobu trvalo, než jsem došel tam a zase nazpět.
Když jsem se vrátil, ostatní už dokončovali poslední přípravy a opatření. Znovu jsem se letmo rozhlédl po shromážděném davu. Můj zrak padl na scvrklého a mírně shrbeného Indiána stojícího po boku již dorazivšího Hněvivého bizona. Dosti přesně odpovídal popisu, který mi dal vikář Paddington na Moudrého vlka, váženého starce, ale také kouzelníka a medicinmanna našich rudých přátel. Moudrý vlk – to bylo přece jméno muže, jež padlo tu noc v náčelníkově stanu!
Najednou jsem si vzpomněl na Emmeryho. Kam se jenom poděl? Už jsem chtěl začít křičet jeho jméno, když tu jsem si ho všiml – stál v hloučku nedaleko a bavil se s ním nějaký mladý Indián. Na mé zavolání však okamžitě přiběhl.
Náš lov nebyl příliš úspěšný – o pár kusech lesních zvířat se tu rozepisovat nehodlám. Všichni jsme byli rádi, když jsme se na oběd stihli dostat domů.
U jídla se Jane zničehonic zeptala, jak už je to dlouho, co jsme naposledy viděli břehy rodné |Anglie. Nevím proč, ale měl jsem z toho opět pocit, jako by už podruhé narážela na svoji nespokojenost s ,,novým“ životem tady. Chtěla by se snad vrátit do Londýna? -I já si občas zavzpomínám na to město plné ruchu, práce a hektických všedních dnů... Ostatně; sám bych teď rád věděl, jak dlouho je už toto všechno pouhou minulostí. -Možná kdybych se podíval na datum prvního zápisu v tomto deníku, tak....
Ale – jak je to možné!? Skoro všechny předchozí listy schází! Ale vždyť já jsem si jistý, že jsem je nikdy nikam nepřesouval! Co to? Za dveřmi slyším kroky. Aha – to bude jistě Jane s Emmerym, vracejí se z poledního kázání...

2.listopadu, roku 1622, ještě před soumrakem:
Musel jsem se hodně přemáhat, abych s myšlenkami úplně jinde neobcházel kolem místnosti jako lev v kleci. V hlavě se mi však po čím dál usilovnějším přemýšlení, co se s těmi listy mohlo stát, vytvářel stále větší zmatek, což mě dovádělo jen do stavu bezradnosti. Rovněž jsem si nemohl dovolit začít horečně přehrabovat zásuvky mého pracovního stolu, jenž mám ještě z Myfloweru, protože jsem nechtěl v synkovi ani ženě vzbudit jakýkoli neklid. Nicméně se mi to zřejmě ani takhle nedařilo, poněvadž jsem nejednou byl nucen mávnutím ruky odbýt jejich starostlivé dotazy – co se se mnou děje – na které jsem popravdě odpovědět pochopitelně nehodlal.
Za nedlouho je samozřejmě tyto poněkud jednostranné pokusy o jakoukoli konverzaci se mnou omrzely.
,,My půjdeme ven.“ přerušila Jane již pomalu nastávající hrobové ticho a bezradně rozhodila rukama. ,,Pojď, Emmery!“ vybídla syna, jenž se s udiveným výrazem také zvedl ze židle. Konečně za nimi zacvakly dveře. Téměř jedním skokem jsem se dostal ke stolu a nedočkavě počal otevírat všechny šuplíky. Po neúspěšném rádoby důkladném prohrabání provedeném poněkud zbrkle jsem v zápalu všechny papíry a spisy vyházel a probral. Opět bezvýsledně. Bezmála zoufale jsem všechno začal zpomalenými pohyby vracet zase dovnitř.
Jak je to ale možné? Opakoval jsem si stále dokola. Možnost, že bych si sám předchozí listy deníku uložil do jiné přihrádky, jsem teď při zdravém rozumu musel rovnou vyloučit. Horší však bylo, že mě nic jiného, žádný způsob, jakým by se mohlo najednou tolik stránek ztratit, nenapadal. Ledaže...by je někdo vzal! Buch! Současně s touto myšlenkou, jež mě tak náhle udeřila, se mi promítly před očima poslední dva dny. Indiáni mě měli dost dobrý důvod umlčet – ale dosud se tak nestalo! Potřebují nějaký přímý důkaz...Důkaz! Můj deník! Sled mých úvah trval jenom několik desetin sekundy, ale výsledek, jenž z nich vyplynul, se mi jevil tak jasný, že jsem nemohl jinak, než té skutečnosti uvěřit. Zápis v mém deníku o tom, jak jsem nechtěně vyslechl onen osudný rozhovor by byl více než dostačujícím důkazem k tomu, aby se mě Hněvivý bizon mohl před celým zdejším lidem, rudým i bílým, zbavit!
Ale to, čemu jsem teď nerozuměl bylo, jak se jenom mohli dozvědět o tom, že si vůbec píšu deník, a kdo jim prozradil, kde ho mám?! Vždyť o tom věděl jen Emmery a …! Vzpomněl jsem si na dnešní ráno. Bavil se s ním nějaký Indián! V duchu jsem si přál, aby tohle všechno, co mi teď proletělo hlavou, byla lež, ale sám jsem tomu příliš nevěřil. Emmery byl ještě moc mladý na to, aby chápal, že není přirozené, když se ho nějaký cizí Indián vyptává na podrobnosti z mého soukromí...
Byl jsem ztracený! Nebylo pochyb, k čemu teď Hněvivý bizon použije můj zápis! Měl jsem pocit, jakoby s kusem ukradeného deníku zvolna vyprchal i celý můj předchozí život a zbyla mi teď jen přítomnost. Přítomnost, jež mi byla příslibem brzké smrti...
Zalistoval jsem zbylými papíry. Moment! Tady stojí zápis z prvního listopadu! A to byl přece den, kdy to všechno začalo! Znovu a znovu jsem se přesvědčoval, nešálí-li mě zrak, ale opravdu! Jak je ale možné, že ten Indián ukradl všechny předchozí spisy, jen ne ten správný? Nejspíš byl někým vyrušen. To bylo pravděpodobnější, než možnost, že neuměl číst a abych nepojal podezření, pár posledních listů mi nechal.
Teď si však uvědomuji jednu věc. Jakmile Indiáni zjistí, že ukradli špatné papíry, budou jistě chtít získat zbytek mého deníku, aby měli jistotu. Uschovat ho teď znovu do pracovního stolu by proto bylo příliš nebezpečné a riskantní. Kam ho ale dám? Už vím – zašiji zbývající zápisy do svého polštáře, tam snad budou dobře ukryty; pokud o nich ovšem neřeknu Emmerymu.
Tak mě napadá – nebýt toho, že se Jane dnes u oběda zmínila o Anglii, sám bych si nejspíš nebyl všiml, že staré listy chybí. Musím jí za to v nejbližší době poděkovat, i když to vůbec nepochopí...

25.listopadu, roku 1622, za rozbřesku:
Po třech týdnech jsem se dnes poprvé odvážil vytáhnout deník. Neboť jak jsem správně předpokládal, Indiáni se dokonce několikrát, nejspíš, když jsme všichni byli dostatečně vzdáleni, dostali nepozorovaně do chatrče. To jsem poznal nejen podle jinak přerovnaných spisů v mém stole, ale dokonce i odchlíplých prken u podlahy. Prohledat naše postele je zatím naštěstí ještě nenapadlo... Ale co když to zkusí znovu? Myšlenkou na to, co udělají dál, jsem se v posledních dnech zaobíral nejvíce. Raději jsem se stále držel v osadě nebo na dohled od ní, abych nedal Indiánům příležitost k jinému, než tomuto zásahu do celé věci. Přesto jsem se začínal obávat, že jednoho dne vytuší mé podezření a nezbude jim tak nic bezpečnějšího, než se mnou udělat krátký proces. Jak, kde a kdy, to už by pro ně nebyl takový problém zařídit. Ať už se však stane jakkoli, stane se tak z vůle Boží, které se nelze vyhnout a nelze ji pozměnit, protože osud je nám již předem určen...

25.listopadu, roku 1622, pozdní odpoledne:
Už tři týdny ani jednou nezapršelo. Člověk denně provádí tolik neodpustitelných hříchů, že už ani neví, za který jej Hospodin právem trestá.
Veškerá pozdní úroda nám seschla. Zelené kukuřičné klasy, které jsme s největší péčí a starostlivostí vsadili, do jediného lehly k zemi. Poslední zásoby pitné vody, jež jsme měli nashromážděné ve džberech padly už v prvním týdnu sucha na naše osobní potřeby. Donášet od vzdálené Červené řeky dostatek vody i pro vypěstované rostliny pak bylo téměř nemožné, ostatní bližší potoky, co nám sloužily až dosud, totiž bohužel vyschly.
Po spotřebování posledních zásob kukuřice jsme teď byli odkázáni pouze na lov, ovšem už bez Indiánů. Ti teď málokdy opouštěli svoji vesnici. Moudrý vlk celé dny prováděl s ještě jinými významnými muži a starci zdlouhavé a složité, ač velice bezduché a očividně neúčinné rituály na přivolání deště, přičemž většina ostatních obyvatel držela hlubokou smuteční náladu pro vyjádření utrpení a upřímného zármutku nad počiny matky přírody.
Přesto jsem cítil, že jejich o všem dobře informované hlídky mají oči všude. Dnes jsem nejednou zahlédl Bleskurychlého nože. Je mi v patách. Sleduje každý můj krok. Začalo mi být jasné jedno. Chtějí zničit jakékoli důkazy o tom, že kdy vůbec nějaký rozhovor byl, a to za každou cenu. Můj deník a já sám. To bylo vše, co mohlo prozradit jejich tajemství. A teď už jim nejspíš bylo i jedno, v jakém pořadí tyto důkazy sprovodí ze světa. Jediné, co jsem teď mohl dělat a co jsem i musel udělat, bylo zničit deník vlastníma rukama – a to co nejdříve – hned po snídani.
Bylo asi sedm hodin ráno, když za mnou se známým zaskřípěním zapadly dveře chatrče. Na hlavním prostranství bylo jako vylidněno, u polí jsem jen zahlédl několik zoufalých žen a dětí, jak bědují nad zvadlou úrodou. Zamířil jsem za vikářem Paddingtonem. Nařídil jsem rychle, aby svolal všechny osadníky a vybídl je k celodennímu rozjímání a modlitbám. Snad Hospodin vyslyší naše upřímné myšlenky a hlubokou kajícnost duší a dá nám znovu poznat svou nekonečnou dobrotu.
Zaslechl jsem už jen zvuk svolávacího gongu, který však vzápětí přerušil tok mých úvah. Cítil jsem jakýsi vnitřní neklid, který mnou zmítal, když jsem vykročil k lesu. Nevnímal jsem jej však – věděl jsem, že to, co se chystám učinit je to správné a jediné řešení a nemohl jsem jej už změnit.
Nebyla už tma, ale přesto, když jsem vkročil do hustého porostu, na chvíli jsem se zastavil, abych se přizpůsobil. Vydal jsem se stejnou cestou, jakou jsem prve šel k onomu osudnému místu. Šel jsem sám, nohy mě nesly, jako by ani nebyly mými – kam? Nevěděl jsem sám. Musel jsem jen hodně daleko, musel jsem se zbavit těch zatracených zápisů! Má mysl byla příliš pohlcena, než abych byl plně zbůsoben k vnímání okolí. Téměř jsem tak vykřikl, když se přede mnou objevil – Bleskurychlý nůž!
Zůstal jsem zcela ochromen stát, neschopný jakékoli myšlenky, natož pak činu. Bezděky jsem si překřížil ruce přes prsa, kde jsem měl v kapse kabátu založeny listy deníku. Pozoroval jsem každý Indiánův pohyb. Mlčky obcházeje kolem mne, pravou rukou přejel po ostré hraně loveckého tesáku , jenž měl připnutý řemenem k pasu a pohodil tmavými vlasy. Upřel na mne nenávistný pohled.
,,Rožer Yellowsmith.“ vyslovil mé jméno jakoby mimoděk a se stejným přízvukem jako tehdy ve stanu Moudrý vlk. ,,Neztratila bledá tvář náhodou...kapesník!?“ vybafl na mě sáhnuvši do koženého váčku připnutého vedle nože. Vytáhl můj šátek a strčil mi ho div ne pod nos. Byl jsem tak zaskočen a překvapen, že jsem nebyl schopen zastírat své pocity.
,,Eh – ano, to je jistě můj kapesník.“ odpověděl jsem jako bych netušil, kam tím míří. Už jsem si chtěl podávaný kus látky vzít, ale Bleskurychlý nůž zlostně sykl a trhl rukou zpět k tělu.
,,Myslí si snad guvernér, že Squantové jsou hloupí?! Dost bylo řečí!“ obořil se na mě. ,,Nechť okamžitě vydá mluvící listy, které schovává pod kabátem, sice mu je Bleskurychlý nůž vyrve poté, co prožene ostří nože jeho srdcem!“ V duchu jsem se nad vyslovenou myšlenkou otřásl. Už od začátku jsem věděl, že zapírat nemá cenu. Ale jak deník, tak můj život jsem se rozhodl nevydat lacino.
,,Bleskurychlý nůž to nikdy neučiní, neboť dřív se tak stane jemu!“ odvětil jsem. Už jsem nestačil tasit svou zbraň. Indián vytrhl nůž a s tlumeným výkřikem po mně skočil. Povalil mě na zem, rozpřáhl se a bodl mě do levého ramene. V tu chvíli jsem nevnímal bolest. Smrtelná úzkost vyburcovala všechny mé smysly k činnosti. Pravicí jsem zarazil další silnou ránu směřovanou do srdce, prudce sebou škubl a převalil Bleskurychlého nože na záda. Vytrhl jsem vlastní tesák a vší silou mu vrazil celou čepel do hrudníku. Z jeho ztuhlých vytryskl pramínek krve. Dodýchal...
Až teď jsem pocítil prudké výstřely bolesti vycházející od levé části hrudníku a rozlévající se do celého těla. S námahou jsem se svalil do trávy vedle mrtvého, sáhl pod kabát a vytáhl deník a tužku.
Právě zahřmělo. Prostupuje mnou podivný chlad. Nadešel konec? Ne! Stal se zázrak! Na zem dopadají kapky deště... Cítím, jak ze mne smývají všechnu tíhu a bolest. Bůh dává, ale Bůh také...“

,,Ale Bůh také bere...“ zakončila větu paní Yellowsmithová.
,,Bůh si vzal pradědečka k sobě?“ zeptala se Silvia plačtivým hláskem. Po tváři se jí skutálela drobounká slzička a dopadla na její slavnostní kostkovanou sukýnku. Matka ji s úsměvem pohladila.
,,Ano, jako všechny dobré lidi, kteří v něj věří. A věří v odpuštění všech hříchů, které spáchali...“
,,A díky pradědečkovi dnes slavíme Den díkůvzdání!“ ozval se zamyšleně Jeremy.
,,Dá se to tak říct.“
,,Ale jak se deník mohl dostat až k nám?“ zajímal se John, který až dosud tiše seděl.
,,Nevím,“ opáčila matka. ,,Nejspíš ho našel nějaký osadník a dal ho Jane a Emmerymu...“
,,Protože kdyby ho našli první Indiáni,kdo ví, co by s ním teď bylo...“ doplnil Jeremy. Matka už ho neposlouchala.
,,Ale podívejte, děti, táta už se vrací z lovu!“ zvolala a s listy v ruce zamávala na skupinku mužů přibližujících se přes pole k městu. Všichni se jim radostně rozběhli vstříc...
Tommy chvíli zamyšleně seděl a smutně se díval za tím poskakujícím a rozjařeným průvodem. Šťastné díkůvzdání! Pomyslel si ironicky a ušklíbl se. Jak rád by měl jejich starosti. Jak rád by byl jako oni! Ale to není. Je to jenom Tommy, malý a bezvýznamný, syn funebráka. Toho tady nikdo nemá rád. Chlapec se pomalu zvedl a vydal se směrem domů. Přes městečko jít ale nechtěl! Stokrát radši si zajde přes les, tam nikoho nepotká.
Byl pěkný den a v korunách holých stromů cvrlikali ptáci jako o závod. Mladá veverka koketně pohupkovala po trávě. Jakmile však zaslechla křupání větví a kroky příchozího, zahodila bobuli, jíž se právě zabývala a po pár bystrých kličkách zmizela ve větvích blízké borovice. Tommy se zaposlouchal do zpěvu špačka. Ty zpíváš pro každého úplně stejně, pravil k němu v duchu. Ať je dobrý nebo špatný, ošklivý či hezký, oblíbený nebo zavržený. I tráva voní pro každého, pomyslel si a žuchnul na zem. V tom zaslechl dobře známý štěkot psa. Zvedl hlavu, ale to už byla jeho fenka u něho a začala mu olizovat tvář. Tommy ji k sobě láskyplně přitiskl. Šťastné díkůvzdání, Noro!